Konečně déšť!

Pachuť ve vyprahlých ústech jen zhoršovala nepohodlí našich bdících těl, když jsme se pokoušeli ulevit mukám žízně převalováním ze strany na stranu, ale pojednou jsme se zatajeným dechem pozorovali, jak se houfují mraky a zatemňují hvězdy, a když východní obzor pobledl rozbřeskem, začalo konečně pršet, tentokrát vydatně a vytrvale. Voda v hadičce svedené ze střechy se pozvolna pročistila a vrchovatě jsme naplnili jak všechny prázdné plechovky a rezervní plastikové sáčky, tak žaludky a ústa, až se už do nás nevešla ani kapka. Leželi jsme tvářemi k nebi a nechávali čerstvou vodu splachovat sůl z našich vousů a vlasů; stín přízraků smrti se náhle obrátil v jásavou naději na život, a to vše jen díky nenadálému lijáku. Teď už určitě doplujeme do Koňských šířek. Leželi jsme a bezstarostně žvýkali kusy dorádího masa, vychutnávali pocit uhašené žízně a vzrušeně debatovali o dobrém jídle, nespouštějíce přitom oči z naditých plastikových sáčků, jež se líně pohupovaly pod střechou. Měli jsme vodu!