Strach ze žraloků

Přelezl jsem do joly, přitáhl vzpouzející se želvu k boku a natáhl ruce po jejích zadních ploutvích. Převracel jsem želvu ve vodě, dokud jsem ji neměl hřbetem k jole, a pak jsem ji začal vytahovat z vody. Byla překvapivě těžká, a když jsem ji konečně překotil na palubu, jola se znepokojivě zhoupla. Vrhl jsem se na protější bok, abych vyrovnal rovnováhu, a vzápětí se ozvala tupá rána a čtyřicetikilový plaz ležel na zádech na dně joly a bezmocně sekal drápy kolem sebe. Ukázal jsem dvojčatům a Douglasovi, přihlížejícím z člunu, zdvižené palce a kluci mi vzrušeně provolali slávu. Teď však mělo přijít to nejtěžší. Obhlížel jsem opancéřovaného plaza selskýma očima: kam jen říznout, abych přeťal tepnu? Pomáhal jsem svého času při porážce několika vepřů a jehňat a měl jsem už jistou představu, jak se do tohoto zvířete pustím. Sevřel jsem do pravé ruky ostrý nůž a přišlápl nohama obě přední ploutve, levou rukou jsem přidržel zobák a pra-vačkou zabořil nůž do svraštělé kůže krku, hluboko do páteře, a rychlými záběry nože zprava doleva jsem želvě přeťal krční žílu a tepnu. Na dno joly vystříkla temně rudá krev, a jak zvíře umíralo, zobák a ploutve se pozvolna přestaly zmítat. Nemluvě o několika drobných škrábancích, vyvázl jsem z celé té šarvátky bez úrazu, a tak jsem v houstnoucím soumraku smyl krev z rukou na dno joly, dávaje si při tom pozor, aby jí ani trocha nevyšplíchla do moře. Netoužil jsem přilákat nčjakého zvědavého žraloka, obzvláště ne našeho přítele kladivouna, dokud opět nebudeme na cestě. Kdyby totiž žraloci usoudili, že krev pochází z člunu, nejspíš by naše nafukovací plavidlo napadli, a to by se jistě neobešlo bez katastrofálních následků.