Déšť

Napadlo mě, zda by Robin neměl zájem o statistické cvičení výpočtu pravděpodobnosti přeháněk, ale odmítl to s tím, že by k tomu potřeboval základní data za období několika let. Udělal jsem si v duchu poznámku, že statistika, pokud není založena na místních údajích, je pro kočku, a že teoretické vzdělání může vybavit člověka pouze pro teoretický život, kdežto žízeň, kterou jsme v tu chvíli trpěli, určitě teoretická nebyla. Déšť přišel chvilku po setmění. Byla to těžká, krátce trvající průtrž mračen, z níž, bráno podle pořadí, jsme sesbírali čtvrt litru poloslané žluté, gumou páchnoucí vody, a půllitr sladké žluté, gumou páchnoucí vody. Když naše vzrušení s přechodem přeháňky pominulo, v teď už naprosto provlhlých oděvech jsme se opět uložili, třebaže na spaní nebylo ani pomyšlení.

Jak trávit čas na moři?

Odpoledne jsme hráli „na dvacet otázek"; Neil projevil mimořádný talent uhádnout dotyčný předmět, zvláště když jej zvolil Sandy, a ani se nemusel dlouho vyptávat. Robin se zase ukázal hotovým mistrem v kladení důvtipných otázek, které ho jistě přiváděly k cíli. Naši poslední polohu jsem spočítal na 2° 06' severní šířky a 230 mil na západ od Espinosy (rozhodl jsem se uvádět délku ve vztahu ke Galapágám, neboť mě to ušetřovalo vysvětlování naší polohy v zeměpisných termínech) a oznámil, že právě vplouváme do oblasti, kde bychom mohli zahlédnout loď. (Robin vypočítal, že by tudy měla projíždět každé dva dny jedna, jestliže loxodromu íia sever od Galapág používá pětadvacet procent francouzské a novozélandské dopravy, ale veškerým základem jeho informací byl můj odhad, v otázce rozsahu námořní dopravy nijak spolehlivý.) Během dne se opět nasbíral
kumulus, ale jediná viditelná přeháňka, jež se jako šedá opona snesla z jeho základny, nás minula o několik mil.

Záplaty k ničemu

Celý zmatený vytáhl jsem vlečná poutka opět z vody ven. Záplaty se zdály v pořádku. Zavolal jsem na Robina, aby poškozenou oblast znovu nafoukl, a jak jsem ji držel nad vodou a tlak ve vzduchové komoře vzrůstal, ozvalo se syčení unikajícího vzduchu o kus dále po straně komory. Naklonil jsem se přes přehnutý člun a objevil v gumové tkanině víc než půlcenti-metrovou díru, kterou tam prodřelo manipulovací lanko jednoho stabilizátoru. Jaký div, že jsme se nemohli dofoukat! Ucpal jsem díru gumovou zátkou a tkaninu kolem zátky, tenkou jako papír, jsem pevně ovázal nylonovou nití. Po chvíli jsem si povšiml, že se lakem zalepené záplaty začínají odlupovat a strhl jsem je docela, zvětšil dírky ve tkanině natolik, aby se do nich nechaly zastrčit gumové zátky, a pak jsme komoru znovu nafoukli a položili na vodu, sedíce před ní v řadě jako tři moudré opice. Tentokrát zůstala nahuštěná a konečně jsme si mohli alespoň na čas oddychnout od únavného koloběhu dofukování. Robinovy foukací zdatnosti valem přibývalo; naplňoval plíce a dul do hadičky s ohromnou vervou, vylepšuje svoji techniku den ze dne. Měl jsem pocit, že mu tohle cvičení jde náramně k duhu!

Lepení žáplaty na člun

Po snídani jsme vypustili vzduch z vlečného konce člunu, kde jsme potí vlečným poutkem, asi osm centimetrů pod vodní hladinou, objevili trhlinu. Zatímco Douglas držel jolu za vlečné lano, přehnuli jsme podlážku člunu nazpátek a stáhli poškozené místo k sobě. V okolí natržené tkaniny pod tažným poutkem ucházel vzduch ze tří malých dírek (tah Ednamair za vlečné lano byl za silné brízy příliš silný). Očistili jsme povrch kolem nich a nechali na horkém slunci oschnout, a když jsme ho pak zdrsnili smirkovým plátnem, pokusil jsem se nanést do okolí trhlin zaschlé rozpouštědlo, ale zcela marně. Rozhodli jsme se to zkusit s kopálovým lakem; nátěr začal být lepkavý až po půlhodinovém zasychání na silném slunečním žáru; když jsme ho nanesli po třech vrstvách na poškozená místa i na záplaty, přilepili jsme je k sobě a počkali další půlhodinu, než lak zatvrdne, aniž by však stačil zkřehnout. Plně nahuštěný člun teď ucházel ještě rychleji než předtím.

Vidiny a jiné

Během noční hlídky se mi Lyn svěřila, že tu a tam vidí svoje sestry Ednu a Mary, po nichž jsme pojmenovali jolu, jak sedí v jole, která nás táhne do bezpečí, a že si s nimi za dlouhých osamělých hodin stráže mnohdy povídá. I (Lyn si často brala mimořádnou hlídku, aby Douglasovi nebo Robinovi dopřála trochu spánku navíc.) Nicméně této noci se stalo dohušťování člunu vyčerpávajícím maratónem, nastupovaným každých patnáct minut, a sotvaže jsme přestali foukat, ztrácely přední plovací komory rychle tlak. Ráno začalo překrásným východem slunce. Moře, v lehké jižní I bríze zcela klidné, zrcadlilo překrásné barvy Pacifiku s neuvěřitelně výraz-Inými modřemi a červeněmi, zacházejícími do něžných nádechů zeleně a růžové, zatímco celá obloha byla jedinou nádhernou výhní. Získali jsme další dvě létající ryby, jedna se našla v jole, druhá proletěla i za Robinovy hlídky průlezem do přístřešku a pleskala a mrskala sebou hlučně jako desetikilový macek. Problém snídaně byl tím vyřešen, na každého připadl pěticentimetrový proužek rybího masa. Tichomořské létající ryby jsou mnohem menší než jejich atlantické příbuzenstvo, a vzhledem k množství dravců, kteří se jimi kromě jiné rybí havěti v oblasti Galapág živí, nezbývá než se podivovat, že tam vůbec nějaké jsou.

Žralok pod lodí

Když nastal večer a povečeřeli jsme po trošce jídla a vody, rozhovořili jsme se o možnostech, jak lovit dorády. Předestřel jsem tento návrh: kdybychom ponořili ruce pod hladinu, když se ryby otírají o okraj člunu, určitě by se nám dřív nebo později podařilo zachytit některou z nich v zúžení mezi tělem a ocasem, v jediném místě, kde se dá kluzké, hydrodynamické tělo dorády chytit a udržet. Stokrát to třeba nevyjde, ale vzhledem k tomu, že kromě vyhlížení lodí a dofukování člunu nemáme v noci nfc jiného na práci, mohli bychom to ve volných chvílích zkoušet. Náhle se ozval Sandyho zpěvavý hlásek a jakoby nic se zeptal, jestli nikdo z nás neviděl kolem žraloky; zrovna zahlédl další dva, a napadlo ho, jestli to nejsou ty velké ryby, o kterých jsme povídali mamince. „Jsou to taky lidožrouti!" řekl zasvěceně. Pohlédli jsme jeden na druhého a pak jsme se rozesmáli, že jsme s tím dělali takové tajnosti, neboť vyšlo najevo, že Neil a Sandy se bavili o žralocích celý večer. Aby ty dva něco postrašilo, bylo by k tomu zapotřebí víc než jeden hloupý žralok.

Tak zase jednou pauza

Velikonoce, svátky a kalba. Zase jednou vás tu nechám osamocené a pojedu chlastat někam do pryč. Lidi mějte se co nejlépe, mějte štěstí a buďte zdraví, ono to ve městech není zrovna rúžové a na vesnicích zrovna tak. Jen co opadá vysoká voda, tak se zase chystají jiné pohromy, průšvih přijde když ho nejméně čekáte.

Poradit si s málem

Doufal jsem, že bude dělat víc, ale kdybychom na konci mnoha | týdnů mučivého zápasu s mořem nenalezli zemi tam, kde jsme s ní počítali, jj utrpěla by naše morálka těžkou ránu. Změřil jsem otvíračem konzerv délku j zakřivené trasy, po níž jsme se dle mého názoru měli brát. „Zhruba tisíc mil, • padesát dní při dvaceti mílích denně; což nezní tak špatně, když to pěkně i rychle vysypeš." Když jsme takhle pohubli po čtyřech dnech, projelo mi hlavou, v jakém stavu bychom asi byli po padesáti? Byly to chmurné vyhlídky. „Můžeme ovšem důvodně předpokládat, že nás mnohem dřív někdo vyloví," dodal jsem troufale. „Kdyby nikde jinde, tak s největší pravděpodobností na rušné pobřežní cestě k Panamskému průplavu." Robin se začal tvářit trochu veseleji a šťastně klábosil s Lyn o svých zážitcích z různých hotelů ve Walesu a v Irsku, kde dělal jako vysokoškolák o prázdninách vrátného. O jednom či dvou drobných ostrůvcích, ležících mezi námi a pevninou, jsem pomlčel; bylo by milé, kdybychom na některém z nich přistáli, ale byla by to jen a jen šťastná náhoda, nikoli zásluha mé prozřetelnosti a navigace. Gumový člun se teď musel dohušťovat mnohem častěji, třikrát až čtyřikrát v průběhu jedné stráže, a přestože jsme znovu pátrali po trhlinách, teprve Lyn, když nastoupila večerní hlídku, si povšimla výmluvných bublinek stoupajících zpod vlečných poutek. Vybalili jsme záplatovací soupravu. Snad bychom mohli použít nějaké záplaty a zbytek gumového rozpouštědla, které nabylo hutnosti žvýkací gumy. Záplaty už také něco pamatovaly a žádnou samolepicí vrstvu, jakou jsou opatřeny záplaty moderních souprav, neměly. Všechno, co jsme měli k dispozici, byly čtyři gumové zátky, několik záplat z obyčejné pogumované tkaniny a kousek smirkového plátna. Ráno s tím zkusíme něco podniknout.

Proudy

Snažil jsem se, aby to znělo co nejpovzbudivěji. Přestože jsme už vůčihledě hubli, vyloženě vyzáblí jsme ještě nebyli; po pravdě řečeno, ačkoli Neil a Robin si už sotva mohli dovolit další úbytek na váze svých beztak pohublých postav, já jsem před katastrofou viditelně přibral, Sandy a Douglas byli tělnatí pořízkové a Lyn měla půl nebo kilo tuku navíc, a ten mohla s klidným svědomím ztratit. Mohli jsme žít z dobrých tělesných rezerv, jen kdybychom se dostali do pásma dešťů a kdyby nám vydržel dobrý příznivý vítr, ale právě v tom byl háček, neboť vítr mohl ustát dříve, než pásma tišin dosáhneme, a totéž platilo o severozápadním proudu. Rozmezí, v němž jsme se mohli dopustit omylu, bylo žalostně úzké; těžko říci, jak dlouho bychom taky mohli bloudit mezi pasáty a pásmem dešťů. Robin se zahleděl do mapy a tázavě ukázal na několik zvlněných šipek, jež jsem lam zakreslil. „Ty znamenají protiproud, který prochází Koňskými šířkami. Když se do něho dostaneme, bude nás hnát správným směrem. Nevzpomínám si, že bych někde viděl údaj o jeho rychlosti, ale mělo by to být aspoň půl uzlu."

Vzdálenosti

Určil jsem si větší měřítko a převedl do něho čtverec od amerického pobřeží přes Galapágy až k místu, kde jsme ztroskotali, a na severu zahrnující celé pásmo tišin, které se v této roční době rozprostíralo zhruba od 5° do 15° severní šířky a rozšiřovalo se směrem k pobřeží Střední Ameriky v každém políčku asi o 20° zeměpisné šířky. Potom, což bylo již těžší, jsem lehce načrtl trasu, po níž, jak jsem se domníval, bychom se mohli dostat k pobřeží, nejprve na severozápad k pásmu tišin a pak na východosevero-východ nebo severovýchodně k pevnině. Obtížně jsem vzpomínal, kde která země na pobřežním pásu začíná, ale věděl jsem, že pobřeží se až do Mexika táhne severozápadním směrem. Robin, ačkoli procestoval celou středoamerickou šíji autobusem, mi dvakrát nepomohl, ale měl za to, že bychom přistáli několik set mil na sever od Panamy. „Snad někde kolem Nicaraguy," domníval se. Zakreslil jsem na mapu ve zvětšeném měřítku naši polohu, kterou jsem odhadoval asi na l°30' severní šířky a 220 mil na západ od Espinosy (přibližně 95° západní délky) a změřil naši vzdálenost od hranic pásma tišin. „Ještě tedy asi dvě stě padesát mil, než nám pořádně sprchne," zamumlal jsem, „dvě stě padesát mil při padesáti mílích denně, to dělá pět dní a máme" - pohlédl jsem k místu, kde byly na podlážce člunu uloženy konzervy s vodou - „ještě deset plechovek vody, to nám tak akorát vyjde."

Mapy

Označil jsem si na ní souřadnice od Panamského průplavu k Markézám a zanesl do nich Galapágy a všechny ostrovy dále na sever, na něž jsem si dokázal vzpomenout. Potom jsem zakreslil loxodromu z Markéz k průplavu, naši vlastní polohu a plánovanou trasu k pásmu tišin neboli Koňským šířkám. „Za několik dní bychom měli protnout další možnou lodní cestu," poznamenal jsem. Robin se mi naklonil přes rameno a studoval moje drobné klikyháky. „Jak daleko máme k zemi?" zeptal se. „To budu muset přenést mapu do jiného měřítka," řekl jsem, „ale tady jasně vidíš, že nezahlédneme-li žádnou loď na trase od průplavu na západ, nebudeme mít další šanci, dokud nezkřížíme lodní trasu ze Severní Ameriky do Peru a Chile, ale to se nejdřív musíme dostat na východ od Galapág!"