Na kotvě, a žralok nás pozoruje

Od jihu se po dešti opět zdvihl vítr a rozhodl jsem se spustit dryfkotvu, abych ještě osmačtyřicet hodin udržel člun v oblasti lodní trasy. Měl jsem sto chutí plout dále, ale záchrana je konec konců také součástí nácviku přežití a alespoň tak učiníme zadost běžným námořnickým praktikám. Za dva dny nás proud zanese za lodní trasu a potom budeme pokračovat v cestě k pobřeží. Když byla vodní kotva spuštěna a plachta skasána, vrátil jsem se do člunu a vzápětí nás přilákal k zadnímu průlezu vzrušený výkřik Sandyho, pozorujícího houbovitý klobouk vodní kotvy vlečený za zádí. Dva metry pod námi klouzavě proplouval žralok kladivoun a prohnaně po nás pošilhával. Dvojčata jako fascinována zírala pod hladinu, aniž by jevila sebemenší známky strachu, a probírala s Douglasem jeho nebezpečné lido-žroutské manýry s takovým klidem, jako by při odpolední vycházce zabrousili do mořského akvária.

Odklízení pozůstatků sgnálního ohně

Poobědvali jsme sušenou rybu, půlku sucharu a malý kousek hroznového cukru na osobu a zapili to pořádným lokem vody. Potom jsem se vrátil na Ednamair, abych odklidil pozůstatky prázdných obalů a spáleného prachu. Když jsem se vrátil do člunu, řekl jsem: „Od této chvíle máme nové heslo; na všechna slova jako záchrana zapomeneme, neboť se záchranou počítat nemůžeme a o naší existenci budeme uvažovat jedině jako o přežití." Lyn okamžitě přikývla. „Jak zní heslo dne?" zavolala na dvojčata. „Přežití!" opakovala jako jeden muž. Měl jsem pocit, že kluci porozuměli, že otázkou už není zda doplujeme k zemi, ale kdy. Robin se zdál přijímat změnu našeho postoje s lehkou nezúčastněností, ale v Douglasových očích jsem spatřil, že přízrak vzdalující se lodi ho bude pronásledovat do konce života.

Přežijeme

Přežijeme i bez nich, ano, tohle teď bude naše heslo: „Přežít", ne už „Záchrana" nebo „Pomoc", žádná závislost, ať už jakéhokoli druhu, jen a jen přežití. Pocítil jsem, jak mi do žil proudí síla a vynáší mne z deprese zklamání do stavu takřka rozjařené bujarosti. Pocítil jsem, jak mě naplňuje krutá útočnost dravce. Nenacházíme se ve svém přirozeném prostředí, a když neuspějeme, staneme se potravou dravců kolem nás. Uhájíme si své místo mezi nimi; mají na své straně milióny let přizpůsobení, ale my máme na své straně rozum. Máme i pár nástrojů. Uživíme se na moři tři měsíce a třeba šest, bude-li to nutné, ale „kluky na pevninu dostaneme", jak řekla Lyn, a když to nevyjde jinak, dokážeme to sami. Od této chvíle jsem byl divochem.

Musíme se zachránit sami

Bylo jedenáct hodin dopoledne. Poklesla mi ramena. „Další se už neodvážím použít," řekl jsem. „Teď už by ji neviděli a musíme si taky nechat něco napříště." Zbývaly nám ještě tři ruční pochodně. Lyn se povzbudivě usmála. „V instruktážní příručce stojí, že první loď nás pravděpodobně nespatří," řekla klidně, „a dětem jsem rovnou řekla, aby si od toho moc neslibovaly." Přitáhla dvojčata k sobě, dodávajíc jim útěchy. Hleděl jsem za stále se zmenšujícím bodem na obzoru a pociťoval jsem přitom takovou osamělost, že mne až zabolelo. „Odpusťte kluci." Byl jsem unavený. „Měli jsme vždycky za to, že jednou z nejdůležitějších zásad námořnického umění je: Dobře se rozhlížej. Tahle sebranka ale vypadá na pořádně mizerné námořníky." Nacházeli jsme se na 3° severní šířky a 240 mil západně od Espinosy (téměř 95° 20' západní délky) a stalo se to ve středu 21. června, uprostřed lota, na trase z Panamy k Markézám; loď plula směrem na západ. Trpce jsem pohlížel na prázdné krabice od světlic a jedinou kouřovou dýmovnici, která byla zvlhlá a stejně by se nevznítila, a v tom okamžiku se ve mně cosi udalo, cosi, co pro mne celý obraz naší tíživé situace od základu proměnilo. Když nás tihle pitomí námořníci nezachránili, vem je čert; musíme se zachránit sami.

Neviděli

Ještě chvíli jsem s rozechvělýma rukama počkal. „Takovou šanci už víckrát mít nemusíme," řekl jsem k úzkostlivým tvářím nacpaným v průlezu do člunu. „Zapálím i naši poslední raketu a pak další ruční pochodeň." Napjatě jsme sledovali, jak druhá raketa stoupá vzhůru a spirálovitě klesá, vykřikujíc vysoko nad našimi hlavami planoucí prosbu o pomoc. Zoufale jsem zažehl třetí ruční pochodeň a podržel ji vysoko nad hlavou, stoupaje si přitom na lavičku a přidržuje se stožáru. „Koukejte, koukejte, vy pacholci!" křičel jsem. „Zapal plachtu!" ozval se Lynin hlas. Přiložil jsem pochodeň k plachtě, ale ta se jen škvířila. Loď plula dál, pozvolna se ztrácejíc za clonu deště, a když se o nějakých pět mil dále opět ukázala, byl její trup zpola ponořen v horizontu a rychle mizel.

Loď co proplula kolem

Tři míle je vzdálenost dost značná, ale za takovéhoto podmračného dne a na pozadí dešťové clony by nás měli lehce zahlédnout. Přešplhal jsem do joly a Douglas mi podal rakety a ruční světlice. Ruce se mi třásly, když jsem roztrhával obal padáčkové rakety, a s němou prosbou k nebesům, aby vzplála, jsem zastrčil roznětku do zápalníku. Raketa zaprskala, zasyčela a pak s jekotem vystřelila po obloukové dráze vysoko nad člun a její růžové hořčíkové světlo se zvolna, ve spirále snášelo dolů, zanechávajíc po sobě na obloze stopu kouře. Nemohli je nevidět. Chvíli jsem čekal a pozoroval, zda loď mění kurs, a potom jsem zapálil ruční pochodeň a podržel ji vysoko nad hlavou. Oslepující rudé světlo sálalo takovým žárem, že se pomalu nedalo udržet, a musel jsem je nastavovat po větru, aby mě tolik nepálilo do ruky, takže rudé uhlíky pršely přímo do joly. Když zhasla, zapálil jsem druhou, kouř první utvořil zatím na obloze temný, stoupající chochol; určitě ho museli vidět.

Loď

Douglas, lenivě sledující řídnoucí mraky, se náhle prudce posadil a rozčileně zamával rukou: „Loď! Loď! To je loď!" Nahrnuli jsme se všichni do průlezu střechy a zadívali se ve směru jeho napřaženého prstu: blížila se k nám nákladní loď o výtlaku zhruba tisíc tun, plující v kursu, který ji musel přivést na nějaké tři míle od nás. Ucítil jsem, jak mi do žeber vzrušeně bije srdce. „Vybalte světlice!" řekl jsem chraptivě. „Podejte mi je do joly, odtamtud nás lip uvidí!"

Konečně déšť!

Pachuť ve vyprahlých ústech jen zhoršovala nepohodlí našich bdících těl, když jsme se pokoušeli ulevit mukám žízně převalováním ze strany na stranu, ale pojednou jsme se zatajeným dechem pozorovali, jak se houfují mraky a zatemňují hvězdy, a když východní obzor pobledl rozbřeskem, začalo konečně pršet, tentokrát vydatně a vytrvale. Voda v hadičce svedené ze střechy se pozvolna pročistila a vrchovatě jsme naplnili jak všechny prázdné plechovky a rezervní plastikové sáčky, tak žaludky a ústa, až se už do nás nevešla ani kapka. Leželi jsme tvářemi k nebi a nechávali čerstvou vodu splachovat sůl z našich vousů a vlasů; stín přízraků smrti se náhle obrátil v jásavou naději na život, a to vše jen díky nenadálému lijáku. Teď už určitě doplujeme do Koňských šířek. Leželi jsme a bezstarostně žvýkali kusy dorádího masa, vychutnávali pocit uhašené žízně a vzrušeně debatovali o dobrém jídle, nespouštějíce přitom oči z naditých plastikových sáčků, jež se líně pohupovaly pod střechou. Měli jsme vodu!

Kázeň

Mlčky jsme snědli každý svůj kousek ryby a vysáli dílek citrónu s takovým uspokojením, jaké jsem jakživ nezakusil; a to nám ještě jeden celý citrón zbýval! Takový poklad! Před setměním jsme naposledy usrkli ze sklenice s vodou a ulehli, abychom překonali dlouhé noční hodiny, nechávajíce si zdát o zmrzlině a čerstvém ovoci s nezájmem hodným klášterní meditace, neboť naše touhy se již podřídily tvrdé kázni sebezapření. Bezvětrná noc nám naplnila uši nezvyklým tichem, a když se z poklidné mrtvé vlny vznesla velká světélkující doráda, která se jako blesk vyřítila zpod člunu a vyskočila vysoko do vzduchu, aby přistála v explodující spršce zeleně planoucího ohně, byla to podívaná, jakou jen málokdo kdy spatřil.