Jídlo

Když večerní šero pod stříškou člunu zhoustlo, otevřel jsem další konzervu s vodou a přelil jsem ji do sklenice. Lyn se tiše modlila za déšť a Robin na sklenici chvíli tupě zíral a potom se obrátil tváří k přístřešku, zastrčil si do úst hadičku a začal foukat. Douglas vytíral ze dna člunu mořskou vodu, zatímco dvojčata vytáhla bedničky s jídlem a chystala je k poslednímu jídlu dne. Bríza vanoucí mírně od jihu utichla, zůstavujíc po sobě takřka klidné moře, nemluvě o soustavně postupujících mrtvých vlnách vzdouvaných jihovýchodním pasátem, a plachta Ednamair poprvé od začátku naší cesty na sever zplihla. Měli jsme před sebou ještě sto padesát mil plavby severním směrem, abychom dosáhli oblasti atmosférického vlivu Koňských šířek, a při zbývajících třech litrech vody (včetně oné polosla-né tekutiny) mne napadlo, jestli jsme se už neocitli na konci cesty.

Oštěp

Díval jsem se na temné kruhy pod Douglasovýma očima, jak se vytrvale rozhlíží po nějaké lodi, jak pohybuje rty, aby udržel slinu, zahánějící pachuť žízně ve vyschlých ústech. Obličej mu najednou o poznání pohubl a vyzáblost lící, vzpírajících se vyprahlosti patra, mu dodávala vzezření smrtky. Zavřel jsem oči a ulehl na záda, abych promyslel problém, jak dostat rybu, na kterou mám zálusk, aniž by se mi do toho pletly ostatní druhy. Napadlo mě pouze jediné řešení: nějaký šikovný oštěp. Viděl jsem na svých cestách po světě spoustu oštěpů na ryby, ale jejich síla a tvar vycházely z druhů dřeva, které jsem ovšem neměl po ruce. Chtělo by to pořádně tlustou násadu, která by násobila sílu vrhu a zesílenou špici, aby měkčí dřevo lehce proniklo do rybího těla.

Oblečení trosečníků

Naše oblečení se opotřebovalo hned v prvních dnech a Douglas teď se sebe stáhl i rozpadlé plavky, aby ulevil bolesti do krve rozdrásaných opruzenin kolem zadnice a na vnitřních stranách stehen, způsobených neustálým stykem se slanou vodou. Neil na tom byl podobně a Lyn roztrhala spodní část svého domácího župánku, aby si měl čím chránit stehna od styku s hrubou plachtovinou, a svoji cudnost uchovala poněkud nedostatečnými bikinkami vlastnoručně spíchnutými z kusu plachty. Mně se šortky již dočista rozpadly, takže jsem zůstal ve spodkách, kdežto Robinovy a Sandyho plavky vůbec neutrpěly. Chlapci měli košile a můj nátělník, ačkoli trochu zakrvácený, byl dosud v jednom kuse. Když se slunce doplazilo na levobok člunu, stále jsme leželi a lapali po dechu v úmorném vedru, snažíce se vyvolat sliny cucáním kousků gumy a trochu tak ulevit hrozné žízni. Lyn mezitím provětrala lůžkoviny, abychom aspoň pro začátek noci ulehli do suchého, a pak dala každému usrknout malý doušek vody. Sledovali jsme cestu sklenice od úst k ústům, a když ji Lyn podala dvojčatům a přesvědčila se, že se obě napila, a když si sama svlažila rty, uložila teď už prázdnou sklenici zpátky.

Vedro

V průběhu odpoledne se obloha od severu zatáhla a já s nadějí vyhlížel známky deště, ale nízká vrstva stratokumulu byla neklamným příznakem okluzní fronty, teď již vybouřené a tedy bez deště, nicméně její pouhá přítomnost nám vdechla novou naději, neboť se pohybovala nad pasáty směrem na jih od Koňských šířek, a při posledních třech a půl litrech pitné vody nám bylo každého povzbuzení zapotřebí. V časných odpoledních hodinách nás zaštiťovalpřed slunečním žárem příkrov mraků, ale teď, když se obloha prosvětlila, opřely se do člunu žhavé paprsky klesajícího slunce a všichni jsme až do večera upadli do mlčenlivé netečnosti; jen občas jsme šplíchli vodu na cáry našich oděvů a na gumový člun, abychom rozpálené komory i vlastní těla trochu ochladili.

Nová poloha

Naši polední polohu jsem stanovil na 2° 40' severní šířky a 240 mil západně od Espinosy. Po lodích nebo po dešti nebylo vidu ani slechu, ale na severu se rýsoval cirostratus, předzvěst atmosférických front a bouří. Douglas s Robinem se pilně věnovali zkoumání přítoku vody do přední části člunu a posléze zjistili, že voda prosakuje papírově tenkou tkaninou mezi dnem a postranními vzduchovými komorami. Lyn objevila novou dírku v podlážce zadní části, kterou se naštěstí povedlo ucpat kousíčkem gumy, a Douglas vystopoval další trhlinu vzadu na levoboku vzduchové komory, příliš hluboko pod hladinou, aby ji bylo možno blíže prozkoumat bez úplného vytažení člunu z vody, anebo jeho obrácení dnem vzhůru.

Rybářské neúspěchy

Když jsem na háček opět napíchl vnadidlo, nechal jsem je klesnout do patnáctimetrové hloubky, nahodiv předtím daleko od joly, abych se vyhnul hyenovitým rybkám. Napjatě jsem čekal, zda něco zabere, a když k tomu po patnácti minutách došlo, nebyl jsem připraven — takřka něžné zatažení, pak už nic, zvolna jsem vytáhl holý konec šňůry — udička a závaží byly pryč. Žraloci zuby jsou ostré jako břitva a nenadělají dlouhý proces ani s ocelovou udicí; nylonovou šňůru přehryzly, jako by byla z másla.
Upevnil jsem na konec šňůry malý háček, navnadil ho vnitřnostmi a zkusil jsem chytat mořské supy, ale i můj nejmenší háček byl pro jejich tlamičky příliš veliký a ožíraly návnadu z háčku tak rychle, jak jsem ji stačil házet do vody. Kolem poledního jsem už měl krmení ryb plné zuby a s kusy dorády k obědu jsem se vrátil do člunu (měl jsem za to, že bychom rybu měli sníst, dokud je šťavnatá, protože k sušenému rybímu masu bude zapotřebí spousta vody na zapití).

Snaži se chytit další ryby

Zůstaly mi hlavy dvou létajících ryb a trochu vnitřností z dorády, a tak jsem po snídani s rybářskou šňůrou a několika háčky přelezl na Ednamair, pevně rozhodnut ulovit ještě jednu dorádu. Nejprve jsem zkusil štěstí s velkým háčkem, vrhaje návnadu daleko od joly, aby ji nezhltli rrjalí mořští supové, kteří nás obklopovali. Jakmile jsem však začal vnadidlo přitahovat k jole, hyenovité rybky se na ně bleskem vrhly, velký háček byl jejich tlamám a ostrým zoubkům jen pro smích a okamžitě z něho vnadidlo servaly. Dorády se sice vždycky po vnadidlc rozehnaly, ale ani je nenapadlo na ně zaútočit, a tak jsem šňůru zatížil závažím.

Opulentní hostina (pro trosečníky)

Játra a srdce spolu s obrovskou páteřní kostí, hlavou a několika tlustšími kusy měkkého, bílého filé z hřbetu jsem uložil stranou ke snídani. Zbytek jsem nakrájel na dlouhé pruhy a rozvěsil na stěny, aby se sušily na slunci. Naší špižírně začala kynout nejedná slibná perspektiva! Když jsem jolu čistil, našel jsem pod plachtou na jejím dně ještě jednu létající rybu, takže jsme tentokrát pořádně posnídali, poprvé ode dne, kdy jsme tak drsně přišli o Lucette. Ryba ochucená citrónem a cibulí, směs dorádích jater a srdce s malými kousky létajících ryb, také marinovanými v citrónové šťávě, a na dovršení poslední pomeranč (už se začínal kazit) a doušek vody. Naše žaludky, nezvyklé takové spoustě jídla, se cítily vrchovatě plné, a když jsme po snídani ulehli, abychom tak velké množství jídla strávili, podělili jsme se o kousky páteře. Robin po starém dobrém způsobu jeskynního člověka ohlodával hlavu, zatímco my ostatní jsme do čistá obrali kosti a potom na Lyninu radu páteř rozlámali, abychom vysáli želatinózní tekutinu bohatou na proteiny a čerstvou vodu. Dokonce i Neil, pro něhož byl hlad zřejmě mnohem nepříjemnější než pro ostatní, prohlásil, že má dost.

Když se daří, tak se daří

Ve čtyři hodiny ráno jsme pokojně dřímali, když tu náhle průlezem střechy profičela létající ryba a pleskla Lyn rovnou do tváře. V krizových momentech je Lyn velice vyrovnaná a spolehlivá žena, která vždycky v pravém okamžiku učiní automaticky pravou věc, zatímco méně zdatní jedinci, jako třeba já, bezmocně rozhazují rukama a hloubají, co si počít. Když ji ve čtyři hodiny ráno a po našem předchozím vzrušení plácla přes obličej mokrá ryba, její reakce nás všechny vrhla na kolena a přiměla hledat po člunu něco jako lochnesskou obludu, dokud jsme toho dvaceticentimetrového leviatana nedopadli a nepojistili pro snídani. Potom jsme již neusnuli a sotvaže denní světlo rozptýlilo stíny uvnitř člunu, vrátil jsem se na Ednamair, abych dorádu vyvrhl a upravil

Doráda, dar z nebes

Nový den, nemluvě o nočních hlídkách, začal už ve dvě hodiny zrána, kdy nám pleskání a mlaskání z Ednamair připomínající třepetání plachty v svěžím větru oznámilo, že se nějaká velká ryba přepočítala v letové dráze a pokouší se teď svůj omyl napravit.
Přitáhl jsem jolu rychle k boku člunu, přeskočil na její palubu a dopadl přímo na velkou dorádu, zmítající se na dně a divoce prohýbající tělo v marných pokusech o únik. Popadl jsem ji jednou rukou kousek před začátkem ocasu, druhou jsem vytáhl z lavičky nůž, který tam byl uložen, zarazil ho těsně za okem rybě do hlavy a zoufale jsem řezal, dokud hlava neodpadla, a pak ještě pro jistotu, kdyby snad nějaký reflexivní pohyb dorádu oživil, jsem jí odřízl ocas. Byl to krásný osmnáctikilový kus, a tak jsem nelenil oznámit radostnou novinu všem v doslechu, smyl jsem si — jak to jen potmě šlo krev s rukou, prsou a nohou a vrátil se na gumový člun, abych počkal na denní světlo

unikající vzduch

Zakrátko jsme rozpoznali velkého, pomalu plujícího piejtváka sejvala, jeden z druhů, po nichž prahnou zabijáci velryb, a přestože jsem se ze všech sil snažil Lyn přesvědčit, že tahle velryba nám neublíží, protože se živí filtrováním drobných planktonních organismů, úpěnlivě se modlila, abychom byli ušetřeni dalšího útoku. Velryba se během příští půlhodiny mnohokrát vynořila v našem okolí, často i dost blízko. Sandy opět usnul a velrybí odfukování se najednou na chlup přesně strefilo do jeho chrápání, že jsme se nakonec všichni rozesmáli. Uprostřed noci začala do přední části člunu prýštit voda, ačkoli vztlaková komora se zdáia neporušená; příliv vody jakoby přicházel z místa mezi podlažními a postranními komorami, kde dorády napadaly člun nejčastěji, a přispěl k našim beztak svízelným podmínkám dalším nepohodlím. Zadní vzduchová komora začala bez zjevného důvodu ochabovat a bylo jasné, že se ráno budu muset poohlédnout po dalších trhlinách.

Obavy z velryb

Spal jsem sporadicky a po celou noc jsem naslouchal zvukům člunu, moře, ryb a joly a přemýšlel o různých způsobech chytání ryb a možnosti proce-zování mořského planktonu, o tom, že bychom mohli přes stříšku Člunu přetáhnout plachtovinu a zabránit tak pronikání špinavě žlutého barviva do pitné vody. A přemýšlel jsem o tom, co s námi bude, až nám člun přestane sloužit, k čemuž jednou dojít musí. Věděl jsem, že Lyn je v noci také vzhůru a že její myšlenky nemají nikdy daleko k problému metod, jak zásobit těla našich dětí potravou a vodou a jak jim i nám v tomto cizím prostředí pomoct přežít. Vítali jsme teď, když přišla naše hlídka, i kdyby jen proto, abychom se v nějaké činnosti zbavili tíživých myšlenek a nemuseli je skrývat před ostatními. Asi v deset hodin se do obvyklých zvuků vloudil podivný nový hluk, vyvolávající představu zhluboka oddechujícího obra. Se zatajeným dechem jsme naslouchali, jak se přibližuje. Douglas, držící právě stráž, zabručel z průlezu do člunu: „Velryba." Lyn a dětí se zmocnil strach (a mně také nebylo moc do smíchu), neboť vzpomínka na kosatky „zabijáky" dosáhla postupem času ještě úděsnějších rozměrů a obavy, že nás znovu napadnou, jsme do jisté míry sdíleli všichni.

KDe vzít vodu co by se dala pít?

Napadlo mě, zda by Robin neměl zájem o statistické cvičení výpočtu pravděpodobnosti přeháněk, ale odmítl to s tím, že by k tomu potřeboval základní data za období několika let. Udělal jsem si v duchu poznámku, že statistika, pokud není založena na místních údajích, je pro kočku, a že teoretické vzdělání může vybavit člověka pouze pro teoretický život, kdežto žízeň, kterou jsme v tu chvíli trpěli, určitě teoretická nebyla. Déšť přišel chvilku po setmění. Byla to těžká, krátce trvající průtrž mračen, z níž, bráno podle pořadí, jsme sesbírali čtvrt litru poloslané žluté, gumou páchnoucí vody, a půllitr sladké žluté, gumou páchnoucí vody. Když naše vzrušení s přechodem přeháňky pominulo, v teď už naprosto provlh-lých oděvech jsme se opět uložili, třebaže na spaní nebylo ani pomyšlení. Spal jsem sporadicky a po celou noc jsem naslouchal zvukům člunu, moře, ryb a joly a přemýšlel o různých způsobech chytání ryb a možnosti proce-zování mořského planktonu, o tom, že bychom mohli přes stříšku Člunu přetáhnout plachtovinu a zabránit tak pronikání špinavě žlutého barviva do pitné vody. A přemýšlel jsem o tom, co s námi bude, až nám člun přestane sloužit, k čemuž jednou dojít musí. Věděl jsem, že Lyn je v noci také vzhůru a že její myšlenky nemají nikdy daleko k problému metod, jak zásobit těla našich dětí potravou a vodou a jak jim i nám v tomto cizím prostředí pomoct přežít. Vítali jsme teď, když přišla naše hlídka, i kdyby jen proto, abychom se v nějaké činnosti zbavili tíživých myšlenek a nemuseli je skrývat před ostatními.