Obavy z velryb

Spal jsem sporadicky a po celou noc jsem naslouchal zvukům člunu, moře, ryb a joly a přemýšlel o různých způsobech chytání ryb a možnosti proce-zování mořského planktonu, o tom, že bychom mohli přes stříšku Člunu přetáhnout plachtovinu a zabránit tak pronikání špinavě žlutého barviva do pitné vody. A přemýšlel jsem o tom, co s námi bude, až nám člun přestane sloužit, k čemuž jednou dojít musí. Věděl jsem, že Lyn je v noci také vzhůru a že její myšlenky nemají nikdy daleko k problému metod, jak zásobit těla našich dětí potravou a vodou a jak jim i nám v tomto cizím prostředí pomoct přežít. Vítali jsme teď, když přišla naše hlídka, i kdyby jen proto, abychom se v nějaké činnosti zbavili tíživých myšlenek a nemuseli je skrývat před ostatními. Asi v deset hodin se do obvyklých zvuků vloudil podivný nový hluk, vyvolávající představu zhluboka oddechujícího obra. Se zatajeným dechem jsme naslouchali, jak se přibližuje. Douglas, držící právě stráž, zabručel z průlezu do člunu: „Velryba." Lyn a dětí se zmocnil strach (a mně také nebylo moc do smíchu), neboť vzpomínka na kosatky „zabijáky" dosáhla postupem času ještě úděsnějších rozměrů a obavy, že nás znovu napadnou, jsme do jisté míry sdíleli všichni.