Doráda, dar z nebes

Nový den, nemluvě o nočních hlídkách, začal už ve dvě hodiny zrána, kdy nám pleskání a mlaskání z Ednamair připomínající třepetání plachty v svěžím větru oznámilo, že se nějaká velká ryba přepočítala v letové dráze a pokouší se teď svůj omyl napravit.
Přitáhl jsem jolu rychle k boku člunu, přeskočil na její palubu a dopadl přímo na velkou dorádu, zmítající se na dně a divoce prohýbající tělo v marných pokusech o únik. Popadl jsem ji jednou rukou kousek před začátkem ocasu, druhou jsem vytáhl z lavičky nůž, který tam byl uložen, zarazil ho těsně za okem rybě do hlavy a zoufale jsem řezal, dokud hlava neodpadla, a pak ještě pro jistotu, kdyby snad nějaký reflexivní pohyb dorádu oživil, jsem jí odřízl ocas. Byl to krásný osmnáctikilový kus, a tak jsem nelenil oznámit radostnou novinu všem v doslechu, smyl jsem si — jak to jen potmě šlo krev s rukou, prsou a nohou a vrátil se na gumový člun, abych počkal na denní světlo