Vedro

Naši poslední polohu jsem odhadl na 3° 10' severní šířky, 243 mil západně od Espinosy, a když byly dopolední povinnosti za námi, poobědvali jsme pár kousků sušeného dorádího masa, polosuchého želvího, které bylo v tomto stavu mnohem chutnější než syrové, ale jeho strávení vyžadovalo pochopitelně více vody, a každý ještě malý kousek cibule, z nichž nám zbývaly už jen dvě. Proti malému kousíčku sucharu to byla příjemná změna. Z tuctu želvích vajec, šálku vody, trošky hroznového cukru a špetky sušených kvasnic jsme smíchali vaječný koktail; Robin přiznal, že se mu želví vejce protiví, ale svůj díl téhle směsi vypil s požitkem — a našli jsme v této nové chuti zalíbení všichni.
Odpoledne bylo palčivé vedro. Sluneční paprsky se divoce opíraly do dvojité celty přístřešku a nedalo se dělat nic než nečinně odpočívat a čekat, až nám večer zacloní slunce vděčným zemským stínem.