Člun stále uchází

Moře se v průběhu odpoledne povážlivě rozdivočelo a večer už člun vykružoval na příkrých vlnách zuřivé spirály. Ednamair s podkasanou plachtou odpadala od větru a rozhodl jsem se, že plachtu na noc stáhnu docela, abych ulevil náporu na lano vodní kotvy na zadním konci člunu. Zkontroloval jsem upevnění a děkoval jsem Bohu, že obě plavidla spojuje pevné vlečné lano. Postupovali jsme teď kupředu i navzdory vodní kotvě a tah na zadní vlečná poutka, k nimž byla dryfkotva připevněna, byl dost značný, neboť člun nabíral spoustu vody, jak se do něho převalovaly vlny. Dno se muselo každých deset minut vybírat, abychom neleželi ve vodě, a vzduchové komory ztrácely tlak tak rychle, že jejich dofukování se stalo součástí dýchání. Zběžná prohlídka gumové zátky odhalila, že nylonová nit, kterou byla obmotána, prořízla již beztak prodřenou tkaninu kolem díry ve vzduchové komoře. Ovinuli jsme zátku náplastí, čímž se únik vzduchu omezil; do rána to tak musí vydržet. Jola, pořád ještě plná želví krve a vnitřností, které jsem se ze strachu před útokem žraloků neodvažoval vyhodit, aspoň dokud nepoplujeme jen trochu slušnou rychlostí, se na strmých vlnách nemotorně kolébala ze strany na stranu a při každém zhoupnutí nabírala přes bok něco vody. Usoudil jsem, že je lepší riskovat vodní kotvu než jolu, a zase jsem skasanou plachtu rozvinul, což se na přelézání do joly a návratu na člun neobešlo bez trochy smělé akrobacie.