Přijít tak o jolu..

Brzy odpoledne jsem měl oštěp hotov, a když jsem přetřel ovin hřebíků na špičce kopálovým lakem, aby byl hrot zcela hladký, pohlížel jsem na dílo svých rukou s jistými pochybami. Vypadalo hezky, ale to bylo celkem všechno, co jsem o něm mohl říct. Sotvaže lak zaschl, bodl jsem zkusmo jednou nebo dvakrát do želvího krunýře, a jak jsem se rozhlížel po dorá-dách, praštil jsem špičkou o stěžeň a oštěp se v místě ozubu zlomil. Vzduch se rozechvěl mými kletbami a Douglasovi to nedalo, aby nepoznamenal, že je to pořád lepší, než přijít o rybu. Okamžitě jsem se pustil do druhého modelu, k němuž jsem si tentokrát odštípl kus houževnatého, vláknitého cypřišového dřeva ze sedačky. Slunce schované za mraky mi dovolovalo pokračovat i přes poledne, a protože jola v lehkém včiru a na mírném moři plula celkem klidně, pracovalo se mi mnohem pohodlněji. Když nadešla doba odpolední svačiny, hotovil jsem se k návratu na člun, ale sotvaže jsem zatáhl za vlečné lano, užasle jsem zíral, že se od člunu odpojilo a šplouchlo do moře
Šroub šeklu se uvolnil a vypadl, a jak jsem pádloval zpátky k člunu, přemítal jsem o štěstí, že k tomu nedošlo za noci a za bouřlivého počasí, neboť přijít teď o jolu by pro nás znamenalo bezpochyby přijít i o život.