Díry ve člunu

Odpoledne vytlačila zátku ve dně člunu voda, která se teď nahrnula do předního oddílu mnohem větším otvorem. Nakonec jsme ho ucpali tak, že jsme do díry napěchovali instruktážní příručku z joly, zhotovenou z nepromokavého materiálu, což bylo pro ni docela obstojné použití, a zatímco Robin opět vybíral přední část do sucha, uvažoval jsem, jak dlouho ještě potrvá, než bude člun zcela k nepotřebě a naše životy zůstanou odkázány na Ednamair. Nepochyboval jsem ani v nejmenším, že k tomu posléze dojde, ale představa, že nás šest se bude muset vtěsnat a žít v omezeném prostoru dvoumetrové loďky spolu se všemi zásobami jídla a vody a předměty naší výstroje, mne naplňovala hrůzou, neboť při nejmenším porušení rovnováhy by se přes nízký volný bok vlilo do joly moře. Kapokem naplněné záchranné pásy jsme používali jako polštáře, nebo jsme je pokládali pod sebe, abychom nemuseli ležet v kalužích vody, která se za noc v člunu nasbírala, ale byly už tak nasáklé vodou, že jsem je raději přenesl do joly a rozložil mezi lavičkami, aby zase proschly. Mezitím jsme se znovu dali do hledání děr, poněvadž někde v zadní části musela být další, kterou jsme dosud nelokalizovali, ale která nám působila značné tělesné nepohodlí. Rozhodl jsem se odpárat z člunu plátěné bočnice, neboť jinak bychom nenašli díru, která byla někde pod nimi. Hned jsme se pustili do práce, abychom byli do setmění hotovi. Použili jsme tuponosého člunového nože, abychom náhodou neprořízli vzduchové komory.