Svítání

Svítání pozvolna odkrylo pochmurnou oblohu, typickou pro počasí pásma tišin, a náš zrak, poslušen tvrdších příkazů sebezáchovy, hledal ie všeho nejdřív horizont, moře a jolu, pátraje po dešti, nebezpečí a potra-vč. Vrátili jsme se se Sandym do člunu, kde Robin, seč mu dech stačil, dofukoval zadní oddíl člunu, který zoufale splaskl tak, že se obloukovitá opera přístřešku bezmála dotýkala podlážky. Střídali jsme se ve foukání, dokud opera zase nezpevněla, ale přestože jsem člun zvenčí pečlivě ohledal, na žádnou jinou díru než na tu nepřístupnou jsem nepřišel; pravděpodobně se zvětšovala, ale poněvadž jsme se k ní nemohli dostat, nezbývalo než dohušťovat člun častěji. Pravidelné ranní vybírání vody a sušení mokrých přikrývek nám se zhor-šujícíftii se podmínkami zabíralo stále více času a i ty nejmenší práce jsme teď vykonávali mnohem pomaleji než dříve. Lyn se do nás musela rázně obout, abychom jí vůbec pomohli s ranním úklidem člunu a mohla ošetřit naše rány. Vytřela nám z očí hnis, a když nás pak s láteřením popoháněla k jinak běžné hygieně a tělocviku, bručeli jsme a vztekle štěkali. Rozpršelo se a začali jsme jásat, ale brzy jsme opět zmlkli, neboť trhající se sloha shodila naprosto nevydatnou spršku, která sotva navlhčila střechu; hadičkou z dešťové jímky neprotekla ani kapka. Lyn se ještě jednou pomodlila za dostatek deště, aby nás udržel při životě, a když se pak mraky roztrhaly a táhly pryč, udělal Robin plytkou a nevhodnou poznámku o síle Lyniny modlitby. Pocítil jsem, jak se ve mně nad těmito projevy nesnášenlivosti zdvihá zlost a měl jsem co dělat, abych na Robinovu drzost nereagoval nějakou ukvapeností, ale pak jsem se spokojil s poukazem, že svoboda pobožnosti je stejně důležitá jako svoboda bezbožnosti, a že by nás tedy mohl svých nechutných připomínek ušetřit. Robin, zasažen spíše důrazem mého tónu než slovy, na mne upřel vyjevený pohled a Lyn se za svou hrubost omluvil.