Nehezká společnost

Vysílený námahou a s ústy vyprahlými žárem poledního slunce jsem se konečně vzdal a převalil se zpátky do člunu, notně sklíčený, ale také rád, že jsem konečně opět v chládku. Douglas, vyhlížející lodi, mi gestem naznačil, abych se přesunul k průlezu střechy a ukázal mi zlověstnou trojúhelníkovitou ploutev, která se k nám zvolna přibližovala. V posvátné hrůze jsme zírali, jak třímetrový žralok podobný torpédu nevzrušeně proklouzává pod člunem s doprovodným hejnem lodivodek seřazených v dokonalé šípovité formaci za ocasem. Pohlédli jsme na sebe a uzavřeli mlčenlivou dohodu, že dětem o naší nevítané společnosti nic nepovíme. Oběd, který sestával z kousku pomeranče (jedli jsme je teď i s kůrou), půlky sucharu a malého doušku vody, trval příliš krátce a na odpoledne jsme se usadili ve člunu, abychom přes nejpalčivější část dne odpočívali. Dvojčata kreslila tužkou na kus plachtoviny „Lucette napadenou velrybami" a Lyn vyšívala na nějaké modré plátno zprávu pro případ, že by se písmo našich dopisů při styku s mořskou vodou rozpustilo. Napadlo mě, že je to docela vhodná chvíle k nakreslení mapy, a vzal jsem si tedy z joly kus dřeva za podložku a sáhl po uschlé orientační mapce, kterou jsme zachránili z teď již zcela rozmočené plavební příručky.