S příchodem tmy a první postavenou hlídkou jsem pocítil další nárazy a hryzáni dorád do dna člunu a umínil jsem si, že ráno zkusím jednu ulovit. Neil a Sandy mně pomohli nafukovat člun a vysoušet vodu, která teď pronikala podlážkou mnohem hojněji než dříve, a pak se uložili ke spaní. Vypadali tak zranitelně, že mi krvácelo srdce při pomyšlení na jejich vyhlídky: smrt žízní, vyhladověním, nebo jen pomalým vyčerpáním veškerých sil. Té noci jsem v duchu mnohokrát uslyšel Lynin hlas: „Musíme ty chlapce dostat na pevninu," a spánek, který by ulevil břemeni mého svědomí, nepřicházel.