Noc

První noční hlídku držel Robin. Upozornil jsem ho na věci, na něž je zapotřebí dávat pozor na jole, která ve vzrůstajícím větru pevně napínala vlečné lano a stáčela se hned na jednu a hned zas na druhou stranu, jak nápor větru do plachty zmítal její zádí. (Jola, jak jsem už vysvětlil, plula zádí napřed, aby při prořezávání vln nenabírala vodu.) Když jsem se ukládal vedle Lyn, přitáhla se blíže a s ústy až na mém uchu mi se slzami na krajíčku zašeptala: „Kdyby se s Neilem něco stalo, nenechám ho odejít samotného." Otřáslo mnou, že počítá v myšlenkách se smrtí, i když jsme právě dopsali dopisy na rozloučenou „pro všechny případy". Nahmatal jsem její ruku a stiskl jú „Nemyslím, že k něčemu takovému dojde," řekl jsem pevně, „ale i kdyby, mnohem víc bys nám byla platná, kdybys tady zůstala." Poznal jsem v životě jen málo lidí, na něž by v případě krajní nouze bylo takové spolehnutí jako na Lyn, a moje hluboká úcta k jejím schopnostem ošetřovatelky, právě tak jako manželky a matky během dvaceti let společného života neustále vzrůstala. Obával jsem se, zda mi nezatajuje něco o Neilově zdravotním stavu, něco, o čem nevím. Byla velmi malomyslná, ale z dalšího jsem pochopil, že prožívá otřes z posledních šestatřiceti hodin, který já už měl za sebou, a začal jsem tedy mluvit o šancích, které máme, o tom, že nás jistě vezme na palubu nějaká loď, a i kdyby ne, že pořád můžeme doplout k pobřeží Střední Ameriky, živíce se rybami, jež určitě ulovíme, a dešťovou vodou. „A déšť naším nápojem," zamumlala (spisovatel Han Suyin pracoval krátký čas jako lékař v hongkongské nemocnici, kde byla Lyn ošetřovatelkou). Poznal jsem, že už nemyslí na smrt, ani pokud se toho týče na Malajsko, ale na šťastné dny, strávené plachtě-ním po moři v Hongkongu, kde jsme měli svatbu.