Dopisy na rozloučenou

Dvojité dno v zadní části člunu, předělené střední vzduchovou komorou, bylo zespodu protržené a malou dírkou v horním plášti prosakovala do našich přikrývek mořská voda, takže jsme dno museli každou chvíli vytírat. Pokusili jsme se dírku zalepit náplastí, ale bezúspěšně. Slunce se už sklánělo k obzoru, a tak jsme odvrátili svoji pozornost k dalším věcem, jež bylo nutno před soumrakem překontrolovat. Prohlédli jsme upevnění vlečného lana, plachty a lanoví na jole, a kde se to zdálo zapotřebí, ještě jsme je zajistili. Uvolnil jsem dva malé stabilizátory pod přídí gumového člunu, abych zvýšil rychlost, kterou jsem odhadoval asi na jeden uzel plus další jeden uzel díky proudu, směřujícímu tak jako my na severoseverozápad.
Sesedli jsme se k „odpolednímu čaji" a pojedli po čtyřech čtverečných centimetrech sucharu, kousku hroznového cukru a doušku vody, tentokrát už všichni, neboť Neil i Robin zatím s pomocí prášků kymácení člunu přivykli. S příchodem soumraku si Lyn zahrála s dvojčaty „na špióna", zazpívala jim a uložila je ke spánku. Robin byl už veselejší a rozpovídal se o tom, jak cestoval autobusem napříč Amerikou a jak si opatřoval živobytí příležitostnou prací, a když jsme ho tak poslouchali, probíhalo nám hlavou, /da ještě vůbec někdy spatříme pevnou zemi. Během dne nařezala Lyn dvojčatům a Douglasovi kusy plachty, aby na ně svým kamarádům v Anglii a Americe napsali, co se nám přihodilo, a sama napsala láskyplný pozdrav na rozloučenou naší devatenáctileté dceři Anně, která se od nás odloučila na Bahamách, aby šla svou vlastní cestou. Robin napsal matce a já připojil k dopisu Anně doušku s přáním hodně štěstí do dalšího života. V doušce k Robinovu dopisu jsem se omluvil, že jsme se stali nechtěným nástrojem předčasného konce jeho života. Dopisy na rozloučenou jsme zabalili do nepromokavého obalu a zastrčili do jedné z kapes gumového člunu, neboť jsme věděli, že až by na takové dopisy přišel čas, nebyli bychom asi takového výkonu duševně ani tělesně schopni. Vyhlídka na blízkou smrt nás všechny uvrhla do lehkého smutku a sklíčenosti, zvláště však Neila, který, jak jsem cítil, si dokázal mnohem jasněji představit útrapy, jež nás ještě čekaly, aniž přitom znal rejstřík možností, jak se jim vyhnout. Vypadal jako strašně smutný a opuštěný klučina, když tak ležel v matčině náruči a bez mrknutí oka zíral do prázdna a před jeho vnitřním zrakem se honily bůhvíjak hrozné představy, ale pak se zakutal pod plachtovinu vedle Sandyho a potichu se bavili o kamarádech z Miami a Colónu.