Ráno 2 den

„Po snídani se mrkneme na Ednamair." Toužebně jsem upřel oči na sklenici s vodou, ale ta byla takřka prázdná. Vysypali jsme ze sklenice hroznový .cukr, abychom měli do čeho přelévat pitnou vodu z plechovek. Přestože jsme se v otázce vody dohodli na stejných dávkách na osobu (ale tolik jsme jí zase neměli), rozhodli jsme nakonec, že jednoduše necháme sklenici kolovat a každý vypije jen tolik, kolik bude nezbytně potřebovat; viditelná hladina vody ve sklenici zároveň umožňovala kontrolu, zda někdo nešidí. Snídaně sestávala z jednoho sedmigramového sucharu, kousíčku cibule a doušku vody. Robin a Neil dosud jíst nemohli; s námahou jsme je přemluvili, aby si vzali po doušku vody navíc na zapití prášku proti mořské nemoci. Za jediný den jsme v šesti lidech spotřebovali něco málo přes litr vody, což pod tropickým sluncem nebyla ani udržovací dávka, která, jak jsem si vzpomínal, činila podle normy celý litr na osobu a den. Jedli jsme pomalu, s nevídaným požitkem, vychutnávajíce každičké sousto cibule a sucharu, a ačkoliv jsme ani zdaleka neměli dojem, že jsme posnídali šunku s vejci, byli jsme stále příliš otřeseni náhlou změnou okolností, abychom pociťovali hlad.