Skoro potopení

Rozhodl jsem se zkrátit plachtu, abych zmenšil tah la vlečná poutka člunu. Douglas přitáhl jolu k boku člunu a přidržoval ji, zatímco já nejistě balancoval na sedačce. Abych plachtu zkrátil, stáhl jsem ji prostě uprostřed provazem, což jí dodalo vzhledu přesýpacích hodin a omezilo její tažnou sílu na polovinu. Právě jsem to dokončil a vstával, abych se vrátil na člun, když se kolem něho vzedmula vysoká vlna a narazila do boku joly. Jak se naklonila, ztratil jsem rovnováhu a padal. V poslední chvíli jsem se zachytil stožáru. Jen taktak jsem neskončil v moři. Páčivý pohyb Ednamair ostře vyklonil a přes lub se do ní nahrnula voda. Než jsem se stačil stožáru pustit a padnout na dno, byla jola zatopená. Naštěstí zůstalo ještě asi osm centimetrů volného boku, a než mohla další vlna zkázu dokončit, vrhl jsem se průlezem ve stříšce do člunu a jola, zbavená mé váhy, se o kousek zdvihla nad hladinu. Vykloněni ze člunu vylévali jsme zoufale několik minut vodu z joly a pomalu jsme nad přílivem vody šplí-chající přes lub začali získávat převahu, až jsme konečně měli sdostatek volného boku, abych se mohl na Ednamair vrátit a vybrat ji opět do sucha. Přemýšlel jsem v noci o možnosti, že bychom nastálo přesídlili do joly a člun opustili, ale tato příhoda mi obtížnost takového manévru jasně ozřejmila. Ze všeho nejdůležitější byl problém plachtění s velice nízkým volným bokem. Teď se mne zmocnily pochybnosti, zda by se nás vůbec do joly šest vešlo, aniž bychom se na širém moři potopili.