Voda

Po vyčerpávajícím dopoledni jsme trochu odpočívali a pak jsme poobědvali doušek vody a několik drobků vitamíny obohaceného chleba, který, ačkoli byl už rozdělen na plátky, se při sebemenším dotyku rozpadával, takže dopravení drobků z obalu k ústům bylo operací, vyžadující značnou opatrnost, pokud jsme je nechtěli roztrousit po člunu. Obvykle přišla vždy trocha nazmar, i když jsme drobky sbírali z oděvu jazykem. Oběd jsme završili dílkem pomeranče. Mraky s postupem dne zhoustly a z vysoké kupy začal v krátkých pře-háňkách padat déšť. Vítr stále sílil, a když nám tříšť lámajících se vln šplí-chala průlezem na zádi do člunu víc a víc vody, utáhli jsme zadrhovací tkanice na bočnicích průlezu co nejpevněji, ale ne zas tolik, abychom si znemožnili větrání. Propíchal jsem velkým zavíracím špendlíkem do prázdných plechovek od pitné vody větší otvory a připravil jsem k nim zátky pro případ, že by některá přeháňka spadla nad námi a přinesla nám vodu, zatímco Douglas dul s vervou do hadičky, aby byl člun na rozbouřeném moři co nejtvrdší. Ednamair hopsala na konci vlečného lana jako štěně na vodítku a už jsem uvažoval, že plachtu stáhnu docela, když začaly ťukat do stříšky kapky deště. Ze středu dešťového lapáku na stříšce vedla dovnitř hadička; když se za ni zatáhlo, vytvořila se ve střeše prohlubeň, pod níž jsme se teď chystali na stočení první dešťové vody. Užaslýma očima jsme zírali na ústí hadičky, jak z ní zvolna odkapává lehce žlutá tekutina, slanější než mořská voda. Jakmile byla sůl ze střechy spláchnuta, podařilo se nám nasbírat něco přes čtvrt litru žlutavé, po gumě chutnající tekutiny, než se přeháňka vypršela. Pohlédl jsem smutně do sklenice s nevábnou kapalinou (stěží se tomu dalo říkat voda); máme-li přežít, budeme si muset příště počínat mnohem šikovněji.