K snídani létající ryby

Během noci přešel vítr v lehkou brízu a moře se celkem slušně uklidnilo a dopřávalo nám už pohodlnější plavbu. Rozbřesk přinesl jasnou oblohu a příslib parného dne, ale klidnější počasí mohlo alespoň přispět, aby se Neil s Robinem snáze zotavili z mořské nemoci. Volání „pissoir", kterým jsme se dožadovali vylejváku používaného na močení, abychom si nemuseli chodit ulevovat k průlezu z přístřešku a překračovat spící těla, se ozývalo stále sporadičtěji a naše moč dostala temně hnědou barvu. Uvažoval jsem, že trochu ochutnám, zda se dá vůbec pít, ale Lyn mi řekla, že to už zkusila. „Je strašně slaná," řekla posmutněle. „Četla jsem kdysi článek nějakého profesora, který tvrdil, že je prospěšné pít vždycky moč druhých lidí." „Nechtěla bys ochutnat moji?" zeptal jsem se. Vybuchli jsme smíchy. „Díky, zatím ne." Douglas na nás od průlezu znechuceně pohlédl. „Proboha," řekl, „co máme k snídani?" Přelezl jsem na Ednamair, abych zase rozvinul plachtu, a ke svému potěšení jsem na dně joly nalezl jednu velkou a jednu malou létající rybu. Prošly patřičnou úpravou a pak jsme je obřadně rozporcovali a hlavy odložili stranou. Poslouží jako vnadidla. Robin a Neil už vypadali lépe a dokázali sníst svůj podíl, k němuž dostali o něco větší dávku vody. Pozorně jsem sledoval, zda Lyn vypije svůj příděl. Nenapila se. Trval jsem však na tom, že musí, poněvadž si nemůžeme dovolit, aby onemocněla, rozhodně ne takto máme-li zemřít dehydratací, zemřeme společně. Pomalu jsme žvýkali kousky cibule a pomeranče, tentokrát bez sucharu, neboť suché potravy rychle ubývalo. „Musíme se pokusit ulovit nějakou rybu," řekl jsem. „Nahodili jsme udici včera ráno," ozvala se Lyn, „zatímco jsi pracoval na jole, ale když jsme ji vytáhli, byl háček pryč." Obrátila se na Sandyho — „Zkoušels to ještě?" Sandy zavrtěl hlavou. „Nebylo vnadidlo, měli jsme jen jednu rybí hlavu."