Bez udice

A pak jsem už jen s hrůzou přihlížel, jak se cívka se šňůrou nese vznosným obloukem za třpytkou, padá do vody a pozvolna se noří do hlubin. Šňůra zmizela. Měl jsem sto chutí skočit za ní, ale na druhé straně gumového člunu se objevila živá výstraha v podobě trojúhelníkové, na konci bílé hřbetní ploutve, patřící velkému žralokovi. S pozdní lítostí jsem proklínal svoji hloupost. Jak jsem mohl být tak lehkomyslný a nepřivázat šňůru ke stožáru? Naše jediná Iřpytka a naše jediná drátěná udička šly přes palubu, jako bych byl nějaký klučík na pikniku nedělní školy. Bil jsem se kotníky do čela; když dělám už takovéhle pitomé chyby, co přijde později? Podobné neuváženosti stály už na moři nejeden život, a když se těchto chyb dopouštím já, co potom mohu očekávat od mořských zelenáčů, jako je Robin nebo naši nejmladší, Neil a Sandy? Předsevzal jsem si, že příště každý další krok a každé rozhodnutí, než se podle něho zařídíme, raději dvakrát promyslím, nebo jinak dříve či později zásluhou nějaké chyby či opomenutí někdo z nás zemře. Omluvil jsem se ostatním, že jsem přišel o šňůru, a okamžitě jsem se pustil do výroby nové třpytky z plechového víčka „drobkové krabice", připevnil jsem k nylonové šňůře háček a zátěž a kolem poledne jsem byl opět připraven k lovu. Dvojčata se zatím s máminou pomocí vyfešákovala ÍI měla dokonce učesané vlasy — jen si vyšlápnout na břeh! Vrátil jsem se do joly a bezmála hodinu nahazoval udici všemi směry, vláčeje třpytku různou rychlostí a střídaje na ní červená a bílá lákadla, pak jsem zkusil navnadit háček hlavami létajících ryb, ale všechno marně, neboť dorády sice udici se zájmem sledovaly, ale nezabrala ani jedna.