Přežili v pacifiku

Hnusná noc

2007-10-20T03:20:00.000-07:00

Pravidelné škrabání vylejváků neustalo po celou noc. Klečeli jsme s Robinem bok po boku pod žlutou plachtou střechy gumového člunu, kolena otlačená od sklolaminátu, hlavy opřené o lavičku, a vylévali vodu přes bok joly. Nekonečný virbl deště do našich pláštěnek jen ukolébával naše smysly a spánek, který se mi ve chvílích odpočinku vyhýbal, se mne teď snažil zaskočit ze zálohy. Cítil jsem, jak se mi Robin, kterého také zmohla těžká dřímota, opírá o rameno, aby sebou vzápětí škubl a probral se, poslušen tyranie vylejváků. Nějakou bolest jsme už dávno nepociťovali, naše údy se zdály do kosti prosáklé vodou a svraštělým propletencem necitlivých vrásek, tetelili jsme se zimou a vybírali vodu a zpívali, zpívali cokoli, jen aby nám v žilách kolovala krev, a když jsme už únavou ani zpívat nemohli, bušila do nás Lyn pěstmi a vtírala do našich znecitlivělých těl život, ale škrabání a šplíchání vylejváků v neúprosném lijáku neutuchalo, naše naděje, obavy, žízeň, zoufalství, vše zapomenuto v netečném limbu mrákot vyčerpání. Přihlásil se den, šedivý svědek na východní obloze; Robin usnul a jeho klečící tělo, s vylejvákem pevně sevřeným v ruce, se svalilo a padlo bokem do joly, zatímco Lyn klečela a spala opřená o zadní sedačku a přitisknutá ke mně hledala teplo.

Další déšť

2007-09-28T01:00:00.000-07:00

Když jsem se uložil k odpočinku, uvažoval jsem o té změně větru o 180° a o tom, jak by asi dopadla loď s ráhnovými plachtami, zaskočená takovouhle bouří a pravděpodobně připravená o stěžně... a potom jsem to pustil z hlavy. Určitě by na tom nebyli hůř než my! Oblačno počasí s občasnými přeháňkami nás provázelo po celý den, vítr se od jednotlivých poryvů zvedl do silného větru, ušlehávajícího vrcholky vln do smetanové pěny, aby pak prudký déšť rozdováděné vody opět zpohlavkoval do poklidné ukázněnosti. Odhadoval jsem, nebo lépe řečeno naslepo hádal, naši poslední polohu jako 6° 50' severní šířky a 240 mil západně od Espinosy, neboť o našem kursu a rychlosti jsem v noci často neměl nejmenší ponětí. Douglas vedl loď celý den a dvojčata vybírala vodu, takže Lyn, Robin a já jsme mohli podřimovat. Během odpoledne zatáhl oblohu na severu opět temný, výhružný mrak a valil se k nám, přinášeje s noční tmou déšť, ve srovnání s předchozí nocí jen průměrný liják, ale dost hustý, abychom s Robinem vylévali vodu jako roboti (vítr nefoukal, takže řídit jolu nebylo zapotřebí) a Lyn nás přitom zahřívala masážemi. Douglas s dvojčaty odpočívali po celodenní práci na přídi a chvíli po večeři, ke které jsme měli sušené želví maso, několik posledních vajíček a libovolné množství vody (dvojčata dostala navíc „nášup" z nouzových zásob, který jim Lyn připravovala každý večer), všichni tvrdě usnuli.

12 hodin na hranici možností

2007-08-28T17:12:00.000-07:00

Svítání nás zastihlo při znaveném, skoro mechanickém vybírání vody. Občas se vylejvák na okamžik zastavil, když ruka, která jej svírala, poklesla zmožena spánkem, a pak se škrabání o dno v polorozpomenutém rytmu opět zrychlilo a dohánělo ztracený čas. Seděl jsem na zádi, prokřehlý zimou, sotva vládnoucí pažemi, kterými jsem podle poryvů větru, pohybujících Ednamair ze strany na stranu, natáčel i plachtu. V devět hodin mě v řízení vystřídal Douglas, který po nejhorším lijáku odpočíval, a Lyn s Robinem mi v pokojném deštíku bušili do těla, aby opět zcitlivělo. Pozvolna se vypršelo a vítr už jen pofukoval, rytmus vylejváků zpomalil a konečně ustal docela. Usnuli jsme, sotva jsme poklekli proti lavičce, zcela vyčerpáni, ale stále na vodě, jen občas se probouzejíce, abychom vylili trochu vody ze dna. Klidné moře dosud skrápěl déšť, když jsme snídali kousky sušeného želvího masa a — jako zvláštní pochoutku — ždibec sucharu. Oteplilo se, a jak jsme se tak choulili k sobě pod plachtou, vyprávěla nám Lyn, že v noci napočítala na palubě Ednamair sedm lidí, že za mými zády tušila spíše než viděla další osobu, která nám pomáhala zápolit s bouří. Ačkoli Robin s Douglasem to přijali skepticky, Lyn neústupně trvala na svém, a po pravdě řečeno, jestli jí to uprostřed té strašlivé bouře pomohlo, pak to byl rozhodně cenný příspěvek našemu přežití. Byli jsme v noci mnohokrát nablízku smrti, a kdyby byl kdokoli z nás ve své úloze selhal, mohlo to znamenat zkázu pro všechny. Dvanáct hodin pobytu na hranici věčnosti je dlouhá doba, a maně mne napadalo, jak dlouho mohla naše vyčerpaná těla této výzvě ještě odolávat.

Liják

2007-08-22T05:52:00.000-07:00

Náhle přehlušil všechen ten hřmot Lynin hlas, přicházející ze tmy, jako by z jiného světa. Zcela zřetelně jsem zaslechl, jak pronáší: „Masíruj ho, Robině!" Nicméně když jsem proti sobě uviděl Robina, natahujícího ke mně ruce, necítil jsem vůbec nic. Pomalu mi vtíral do těla cit, teplýma rukama mi třel záda a žebra, až se mi podařilo přeřvat rámus deště: „Už je lo dobrý, Robině, díky." Ocitli jsme se uprostřed průtrže mračen a nemohli jsme vědět, co nás ještě čeká. Přišlo to jako rána bucharem zpoza našich /.ad — do plachty, kterou jsem se pracně pokoušel jolu řídit, se divoce opřel vítr, déšť se náhle zmírnil, ale přes záď vychrstly vlnky rozkurážené větrem, dryfkotva podržela příď a Ednamair, čelící nové hrozbě, se povážlivě zhoupla. „Zpívejte!" vykřikl Douglas. „Zpívejte, ať se zahřejeme!" A začal vyřvávat bezeslovnou verzi Kukaččího valčíku. Zpívali jsme co nás napadlo, od odrhovačky „Jo, to byly časy, starej kamaráde" až po „Bože, nám královnu chraň" a od Beethovenovy Deváté k Třiadvacátému žalmu. Vítr mne šlehal deštěm do tváře a já zoufale skasával plachtu, aby nám z ní nezůstaly cáry. K povyku deště a hromu se teď připojilo pleskání větrem zmítané plachty, posílené šuměním bortících se vln, teplejších než déšť. Vylévači za nejhustšího deště na příliv vody nestačili, zvlášť když jim od padl Robin, aby mne mohl ošetřit, ale už zase ztrátu doháněli, až se konečně ozvalo známé škrabání vylejváků po dně. Se zmírněním vichru polevil i jejich rytmus a vodní tříšť opadla. Spustil jsem plachtu a řídil rozkymácenou jolu opět proti vlnám. Vítr se otočil o 180° a pluli jsme teď zádí na mrtvé vlně. Filtroval jsem v hlavě svoje vědomosti o cyklónových bouřích, ale jakživ jsem se ještě v samém středu takovéhle bouře neocitl, bylo to takřka jako bychom byli polapeni v obrovském gejzíru. Lijavec opět přešel do obyčejného deště a lehce se oteplil; z nejhoršího jsme byli venku.

V bouři

2007-07-30T07:17:00.000-07:00

Prudký lijavec nepřestával vytrvale bubnovat do plachty a do přístřešku a s hlasitým sykotem bičovat moře kolem nás, vylejváky šplíchaly a škrabaly o dno, jak v monotónním rytmu nabíraly a vyhazovaly vodu. Lyn s Robinem klečeli pod nepromokavou celtou na dně člunu na kolenou a proháněli vylejváky a Douglas se pokoušel utrhnout chvilku spánku na přídi u dvojčat, ale zespodu už stejně byli prosáklí vodou, jak se do člunu převalila vlna, která na čas získala vrch nad oběma vylévači. V půl druhé ráno se vítr ponenáhlu utišil a déšť padal v takřka svislých provazech. Mému osobnímu břemenu bylo poněkud odpomoženo, když mi mnohem řastější blýskání umožnilo vidět, kam vlastně jolu vedu, a liják také rychle zploštil zalamující se vlny, našemu malému plavidlu tak nebezpečné, ale rytmické záběry vylejváků, šplíchajících dešťovou vodu do moře, se sotva zpomalily. Ve dvě hodiny ustal vítr docela, zato déšť k našemu úžasu zdvojnásobil na intenzitě a znatelně ochladí, až jsem si začal říkat, jestli se ne¬strhne krupobití. Vylejváky zabíraly pořád rychleji a mně byla taková zima, že jsem si ani nepovšiml naříkavého zvuku, který se mi dral z hrdla. Blesky syčely a šlehaly stále silněji a častěji a nad mořem se dunivou ozvěnou nesly ohlušivé údery hromu. Liják zdvojnásobil a pak ještě dvakrát zesílil, až se z nebes lily celé záplavy vody, z rachocení bouře ke mně pronikalo Sandyho vzlykání a Lyniny modlitby a vylejváky ve snaze udržet krok s přívalem vody horečně zrychlovaly rytmus. Douglas už také vybíral vodu, zatímco dvojčata přidržovala přístřešek na přídi, aby z něho nestékalo do joly. Seděl jsem jako socha, chlad mi pronikal až do morku a moje ruce pevně svíraly plachtu, připraveny ji v momentě příštího nárazu větru přitočit příslušným směrem. Oči jsem napínal do záře blesků a pátral po plováku označujícím polohu vodní kotvy. Držela se vytrvale před námi.

Mimochodem, i u téhle knihy se mi podařilo přijít o předlohu, ale pracuje se na náhradě.. V knihovně jí mají stále, jen si musím opět půjčit a oscanovat. A k tomu jí musí ten kdo jí má teď vrátit.

Jaké to je

2007-07-05T23:31:00.000-07:00

Mimochodem, uvědomuje si vůbec někdo, jak šílené to musí být, skončit na otevřeném oceánu jen v malém člunu? Relativně bez naděje na záchranu, bez zásob jídla a vody.. Bez možnosti si nějak přivolat pomoc? Pravda, dneska je snad každá loď vybavená nějakou vysílačkou, umožňující o pomoc volat v relativně širokém okolí, ale stejně.. Osobně bych něco podobného nechtěl zažít.. Člověk je pak sice viděn jako hrdina, co neztratil nervy a přežil, nicméně ta cena je dost vysoká..

K večeru

2007-05-25T09:04:00.000-07:00

Na sklonku odpoledne se zdvihl vítr a museli jsme skasat plachtu, aby nápor na lana vodní kotvy polevil. S plně roztaženou dryfkotvou jsme teď neklidně pocukávali na konci kotevního lana a příkře se hroužili do krátkých vln, jež se tu a tam převalily přes příď a spíše nepříjemně než nebezpečně se nahrnuly do joly. Vyvažovali jsme jolu tak, aby piula s poněkud zdviženou přídí a skasanou plachtu jsme znovu rozvinuli.
Mohli jsme takhle řídit Ednamair plachtou a proti nebezpečnějším vlnám najíždět přídí — některé se zmateně hnaly napříč větru a napadaly nás z boku. V době odpolední svačiny se vítr změnil v prudkou vichřici a ve čtyři hodiny jsem převzal řízení joly sám, neboť se teď chvílemi nebezpečně houpala a měli jsme strach, abychom se nepřevrhli. Vlny se s přibývajícím večerem zvyšovaly a my se chmurně chystali na zlou noc. Vlny šplícha-ly přes na palubu stále častěji a hlídky takřka nepřetržitě vybíraly ze dna vodu. Kolem osmé hodiny spustil déšť, a jak se vítr stáčel k jihu, nabýval rovnoměrně na hustotě, a kolem desáté nás nepřetržitě bičoval těžký liják. Lyn a Robin vybírali vodu a já úzkostlivě pátral v černé noci po zalamujících se vlnách, abych do nich mohl najet přídí, ale občas se přes nás převalil hřeben vlny běžící napříč větrem, a chrstnu! do Ednamair přes bok pět nebo deset litrů teplé slané vody navíc k chladnější dešťové. V půl dvanácté se vítr opět stočil, ačkoli směr bylo obtížno určit, mým jediným vodítkem byla dlouhá pasátová mrtvá vlna, která stále postupovala od jihovýchodu, ale tu bylo vidět pouze v jasných zášlezích blesků, které v nepravidelných intervalech rozsvěcovaly nebesa.
Seděl jsem zcela nehybně, tak jako to dělají zvířata, a nechával po sobě stékat vodu v zaběhlých stužkách, abych si uchoval poslední špetku suché kůže, ale řízení joly a střežení moře a plachty se bez pohybů neobešlo, a postupně jsem promokal, až mi nakonec připadalo, že mi chladná voda proniká přes kůži a maso do samého morku kostí.

Nemají co dělat, tak se baví o jídle

2007-05-09T03:39:00.000-07:00

Jakmile jsme maso a tuk vyřezali, hodili jsme krunýř a vnitřnosti přes palubu. Teď už jsme se žraloků nebáli, protože jola nebyla tak snadno zranitelná jako nafukovací člun a odpadky zůstávaly za jolou, kdežto člun, vlečený jolou, musel kolem nich proplouvat. Žraloci kolem nás beztak křižovali takřka nepřetržitě a pohled na jejich majestátně plující těla, doprovázená dokonale zformovaným konvojem rybích lodivodů, se nám stal všední podívanou. K obědu jsme uchystali skutečnou hostinu. Šťávu z masa jsme smíchali s tuctem želvích vajec a pak jsme do směsi přidali kus na drobno pokrájeného uleželého želvího masa. Do této omáčky jsme namáčeli čerstvé želví maso a proužky sušené dorády (bohužel už poslední), a když jsme se po jídle svalili a odpočívali, měli jsme po druhé od chvíle, co nám byla Lucette tak drsně odebrána, v žaludcích jako v pokojíčku. Je ovšem pravda, že jsme měli žaludky tak scvrklé, že k jejich zasycení stačilo velice málo — snad to bylo požehnání na zapřenou.
Naše poslední poloha, odhadovaná na 6° 20' severní šířky a 240 mil západně od mysu Espinosa, brala v úvahu změnu větru k jihovýchodu, což byl v této oblasti jev dost neobvyklý, a když se na jih od půlnoci rozprostřel známý cirostratus, ukázaly se moje obavy oprávněné. Vypadalo to, že nás čekají horké chvíle. Prohlédl jsem proto upevnění plováku a lana vodní kotvy, zda nejsou někde prodřená, a zkontroloval všechny uzly. Pevnost uzlů na lanech z umělých vláken je dost ošidná, pokud nemají konce ovinuté šňůrou, které jsme ovšem měli nedostatek, neboť jsme ji většinou použili na rozvěšení sušících se zásob potravy. Odpoledne jsme se bavili o „Dougalově kuchyni" a probírali předpisy na chutné pečivo, které jsme v chladnějších měsících hodlali podávat s horkou polévkou (samosebou dle starého domácího receptu). Toto téma nám nejenom dovolovalo mluvit o jídle, ale při hledání nejvýhodnějšího místa pro takovou restauraci i libovolně těkat po celém leekském okrese a s nostalgickým pohnutím mysli vzpomínat na všechny uprázdněné budovy a domy. Zejména dvojčata tento plán živě zajímal, neboť voňavá teplá cornwaliská paštika a po ní hromada ovoce a zmrzliny, spořádané v bezpečí známého prostředí, to bylo snad vše, po čem jejich srdce toužila. Robin sice nikdy v Leeku nebyl, ale zdařile nám sekundoval recepty na svá oblíbená jídla a vybrané lahůdky a jeho znalosti hotelového a restauračního provozu byly vskutku poučné.

Vra6d2n9 6elvz

2007-05-04T12:21:00.000-07:00

Zhotovil jsem si k čepeli zlomeného nože rukojeť a mohl jsem teď ostří lépe ovládat, nicméně i tak vyžadovalo značné úsilí a neústupnost najít v bludišti tuhých šlach houževnatého želvího krku tepnu a vztekle šermující drápy si ve stísněném prostoru přišly na své. Konečně jsem tepnu přeťal a mohli jsme se do sytosti napít krve, tryskající do nastavených nádob, ačkoli Lyn a dvojčata už po ní tolik neprahli, když teď vody byla hojnost Králem upírů byl Robin, který vypil tři plné hrnky. Proříznutí tlustého krunýře a opatrné odkrajování masa lnoucího k vnějšímu pancíři bylo těžkou a náročnou prací. Mockrát jsem místo do želv> zařízl do vlastních prstů, Douglas svými silnými pažemi páčil krunýř a natahoval ploutve sem a tam, aby se mi v obtížných místech snadněji řezalo. Byla to opět samice a tentokrát byla naše touha po vejcích korunována zlatou žní více než stovky žloutků. Když jsme vejce shromáždili do sáčku, vybral Sandy do zvláštních nádob temně žlutý tuk, kterým byl krunýř vyložen a z něhož jsme chtěli později vyzískat olej. Byla to největší želva, jakou jsme zatím ulovili, a bylo z ní kolem dvanácti kilogramů masa a kostí, nemluvě o vejcích a tuku. Douglas zápolil s ploutvemi, odkrajuje maso od kostí, což byl dost nesnadný úkol, protože musel vystačit s tupým člunovým nožem, jehož čepel jsme zlomili o stěžeň.

Další želva

2007-04-11T02:27:00.000-07:00

Moře se v klidu večera opět uklidnilo a vlny podél nízkého volného boku Ednamair přestaly bryndat přes pažení, takže odpadla práce s vybíráním vody. Stále jsme si pochvalovali, že se nemusíme lopotit s věčným dohušťo-váním člunu, a naše zbědované údy už tolik nebolely a nepodebíraly se. Po klidnější noci, během níž jsem prospal celé tři hodiny, což na mne v oněch dnech bylo mimořádně dlouho, neboť má obvyklá dřímota nepřesáhla nikdy hodinu (Lyn také spala málo, zato chlapci zařezávali, jak jim to jen čas a pohodlí dovolily), nám povlovný rozbřesk přinesl další želvu. Jako obvykle následovala zuřivá strkanice, protože se pro ni jednak muselo vyklidit místo, jednak jsme se museli přemístit, když jsme ji chtěli vytáhnout na palubu. Sandy si vzal do hlavy, že nám dneska pomůže, a Lyr, si tedy vlezla na příď k Neilovi. Když byli všichni na svých místech, přitáhli jsme želvu, tentokrát pořádného macka, k jole. Sekala zobákem a mlátila kolem sebe drápatými ploutvemi, až jsme ji s Douglasem převrátili na záda a šoupli na palubu, zatímco Robin a Sandy nás na protější straně vyvažovali. Od břišního krunýře jí odpadla asi dvaceticentimetrová remora a divoce sebou pleskala na dně joly, ale třebaže jsme toho rána žádnou létající rybu nezískali, nikdo z nás se nedokázal přimět šedivé, rosolovité maso přísavné remory pozřít.

Ponorka?

2007-04-03T16:21:00.000-07:00

Naše polední poloha 6 severní šířky a 240 mil západně od mysu Espinosa nás povznesla na duchu, neboť východní vlek proudu se už neprojevoval jen na papíře, ale taky ve skutečnosti (jak jsem aspoň doufal). Strávil jsem jistý čas výrobou pevného lana, které by vodní kotvu a plovák udrželo; materiál, schopný vydržet ustavičné tření, jemuž bylo lano vodní kotvy vystaveno, nám pomalu docházel. Chlapci se zabavovali „dvaceti otázkami" a potom nám Robin vyprávěl o svých toulkách po Jugoslávii a Řecku, zatímco Lyn přičinlivě látala naše rozedrané oblečení. Odpoledne bylo zataženo, ale nepršelo a zdálo se, že želví maso půjde ještě zachránit, vydrží-li nám suché počasí i nazítří. Když jsme před příchodem noci sbírali sušší kusy masa, vykřikl náhle Douglas: „Světlice!" Jak jsme se drali o nejlepší výhled, Ednamair se povážlivě vyklonila a nad mořem se rozlehlo běžné volání „Vyvažovat!" Nic jsem neviděl a Lyn si také nebyla moc jistá, ale Douglas nás ujišťoval, že zahlédl zelenou světlici, signál používaný často při manévrech ponorkami, a že ji viděl stoupat i klesat (padající hvězdy nestoupají!). Pozorně jsme v houstnoucí tmě přejížděli zrakem po moři, ale po nějakém světle ani památky. Vytáhl jsem baterku a vysílal příslušným směrem nouzový signál, ale oběť jedné ze tří zbývajících světlic mi připadala neospravedlnitelná, neboť ponorka mohla vynořit pouze periskop a navíc ani nemusela být na naší straně obzoru. Ačkoli jsme tiskli uši na trup Ednamair, hluk motorů jsme neslyšeli. Rozhodl jsem se ještě počkat, ale když se žádná další známka její přítomnosti neobjevila, odepsal jsem ji jako další nezdar. Přijímali jsme takováto zklamání celkem lhostejně. Viděl jsem v tom zdravý příznak, že se už neupíná-me k záchraně zvenčí jako naší hlavní naději.

Zpět pro plovák

2007-03-31T02:50:00.000-07:00

Druhé veslo nám sloužilo jako stěžeň, a kdybychom ho chtěli strhnout, neobešlo by se to bez značné ztráty času a notného zmatku, a tak se Douglas vztekle zapřel do vesel a mocnými záběry, napínaje ochablé svaly jako provazy, vrhal jolu kupředu. Minulo patnáct minut, a aniž by dosud polevil v rytmu, získával proti dorážejícím vlnám metr za metrem. Dech se mu dral z hrdla v sípavých vzlycích. „Výborně, Dougu, už máme půl za sebou," povzbuzoval jsem ho. Plovák byl pořád nějakých sto metrů daleko, začal jsem mu udávat vzdálenost, která nás od něho dělila; osmdesát metrů, šedesát, a tak dále, a třebaže bylo vidět, že se jeho úsilí mění ve zkoušku vytrvalosti, umíněně se odmítal vzdát. Postupně jsme se přibližovali, až jsem konečně po pětatřiceti minutách mohl opět přivázat přetržené lano k očku na přídi. Douglas seděl na lavičce a lapal dech a Lyn mu spěšně podala vodu a kousek hroznového cukru z železných zásob. Věděl jsem, že Robin a já bychom to nedokázali ani s oběma vesly a že můžeme být vděčni jen Douglasově veslařské praxi (byl to jeho oblíbený sport). Byla to i prospěšná lekce, názorně dokazující, jak obtížné by bylo na rozbouřeném moři kohokoli nebo cokoli zachraňovat, obzvláště ale pádlo, neboť to by znamenalo rozebrat nejdřív stožár! Douglas nám dokázal, že je pořád v dobré kondici, a potěšilo mě vědomí, že až bude za nehybného ovzduší zapotřebí veslovat, zvládneme i to.

Přetrhlo se lanko

2007-03-25T17:23:00.000-07:00

S příchodem jitra ustoupila jasná noc zamračenému větrnému počasí a brzy po ránu už Ednamair netrpělivě pocukávala a vodní kotva se vlekla v návětří za ní. Ke snídani jsme se podělili o létající rybu, která skončila na palubě za Robinovy hlídky, a několik kousků želvího masa. Sotvaže jsme odložili sklenici s vodou, jola se příkře naklonila a Lyn s prudkým výkřikem ukázala na plovák pohupující se asi o sto metrů dále; přetrhlo se lano vodní kotvy! Rychle jsme stáhli plachtu a začali pádlovat zpátky za jasně žlutým plovákem. Jedno z pádel se přitom zlomilo, a rychle jsme je tedy nahradili veslem, k němuž byla přivázána plachta, a na vyklizené střední lavičce zaujal místo Douglas, náš veslařský šampión. Vesloval veslem a pádlem, nerovnou kombinací uplatněnou v nerovném závodě přetížené loďky proti větru a vlnám.

Noční bitky

2007-03-24T12:44:00.000-07:00

Soumrak se prohloubil a nadešel čas postavit hlídky. Pod Ednamair se třpytivě blýskaly dorády v nekončící honbě za potravou. Tyto velké ryby představovaly jeden z nejspletitějších problémů našeho bytí. Otázka jak je dostat z vody do joly, jak překlenout těch několik desítek centimetrů, ne, celých mil zkušeností a znalostí, se stávala obsesí dlouhých hodin mého odpočinku. Věděl jsem, že se svým vlastnoručně vyrobeným oštěpem bych dokázal ulovit jen nejmenší dorády, ale ty se ukazovaly jen málokdy a na dosah jsme se k nim už vůbec nedostali. Robin se ze spánku neklidně zavrtěl a najednou se posadil a zaječel: „Kde je hřebík? Nezbyde nám ani troška vody, jestli ho nenajdem!" Douglas, který držel hlídku, na něho zblízka pohlédl. „Spí jako dudek. Všecko je v pořádku, Robině," zkonejšil ho. Robin opět ulehl, a jak si začal skládat dlouhé nohy do nové polohy, nakopl Neila, stáhl plachtu z Lyn a vrazil mi svoje kostnatá kolena do zad. „Bože!" zasténal jsem a praštil ho do těch pitomých kolen pěstí; hbitě s nimi couvl, znovu nakopl Neila, a když se pak převracel na druhou stranu, stáhl z nás všech pogumovanou plachtu a převrhl bedničku s jídlem Lyn na hruď. „Robině!" vykřikli jsme naráz. Trvalo dobrých patnáct minut, než jsme se na svých vykázaných místech opět porovnali, a protože patnáct minut byla asi tak nejdelší doba, po kterou naše skrovně pokryté kosti a boláky dokázaly snášet tvrdý tlak sklolaminátu, začal sebou Robin vrtět nanovo.

Musíme dostat kluky na pevninu

2007-03-17T07:33:00.000-07:00

Napadlo mě, že by nebylo na škodu, kdyby se seznámili s průběhem plavby k pobřeží a ukázal jsem jim na mapce, kde se asi nacházíme, a sdělil přibližný počet dní, které nás ještě dělí od pevniny. Zevrubně jsme probrali otázku rychlosti naší plavby, a když jsem poznamenal, že v blízkosti pobřeží, řekněme takových dvě stě mil od něho, začneme přes noc veslovat, neboť to už nás proud pohánět nebude, znělo to, jako bychom tam už byli. Snažil jsem se, aby pětatřicet dní znělo jako necelý měsíc, když chtěl Douglas slyšet, jak dlouho nám asi potrvá, než tam dorazíme, ale jeden z nejnebezpečnějších postojů, jež jsme mohli zaujmout, byl ten, že to bude snadné, anebo že moře je naším přítelem. Z tvrdě nabyté zkušenosti jsem věděl, že ačkoli země může být k člověku laskavá, moře je nestranné jako obloha, a že v prostředí, kde se všichni ostatní živočichové adaptovali a zdokonalovali svoje prostředky přežití celé milióny let, naše šance na přežití v jejich středu záleží na tom, jak dokážeme přizpůsobit dřívější zkušenost současným podmínkám. Naše schopnosti zhotovovat nástroje, psychicky, fyzicky a psychologicky si navzájem pomáhat a namísto zbraní používat k útoku i obraně svých vědomostí, to byly vlastnosti, které nám měly umožnit život na moři. Že se dá na moři a z něho žít, to už teď nebyla pouhá možnost, ale skutečnost. „Musíme dostat kluky na pevninu!" řekla Lyn na samém začátku: dokážeme to. Poprvé jsem to věděl zcela jistě a toto vědomí mi rázem svalilo kámen ze srdce. Pohlédl jsem přes střední lavičku na Lyn, nepohodlně schoulenou na přídi, paže kolem ramenou dvojčat, a rozvažoval jsem, zda jí toto své osvícení nemám přinést jako dárek k narozeninám, ale když mi pohlédla do očí, spatřil jsem v nich nejen lásku, ale i němé potvrzení, že moje zpráva našla adresáta. Byli jsme spolu bezmála dvacet let a stále mne dokázala něčím překvapit. Opravdově jsem cítil, že to věděla po celý čas a že jsem to byl já, kdo právě přijal toto poselství!

Narozeniny uprostřed Pacifiku

2007-03-14T01:10:00.000-07:00

Odpoledne jsme pokojně odpočívali a povídali si o různých milých příhodách, které jsme zažili o jiných narozeninách. Po dlouhé narozeninové svačině, třiceti minutách pomalého žvýkání a usrkávání vody, jsme Lyn zazpívali „Šťastné narozeniny". V malé loďce uprostřed Pacifiku to znělo trochu zvláštně, ale naší morálce to nepochybně prospělo, a když kolem nás padlo večerní ticho, zazpívali jsme si řadu dalších písniček; Robin zpíval velšské lidové, já skotské a Lyn anglické. Naše hlasy se v mírumilovné náladě pacifického západu slunce zvonivě rozléhaly a v jednom okamžiku se mě zmocnil pocit ztotožnění s naším okolím a věděl jsem, že vytrváme, že dokážem jít dál, že nejen přežijeme, ale že dospějeme k životnímu stylu, který nebude mít jiný cíl než život na moři, život z moře. Byl to pak šok, když jsem si uvědomil, že dvojčata, ačkoli s námi zpívala všechny písničky, které znala, mohou mít strach, že už k tomu de facto došlo, že takhle budeme žít ještě dlouhé měsíce.

Lynniny narozeniny

2007-03-12T13:08:00.000-07:00

Na Lyniny narozeniny nikdo z nás nezapomněl. V naší rodině se někdy říká, že jenom proto si Amerika v tento jedinečný den, čtvrtého července, zvolila nezávislost. Drahá Lyn, musela toho tolik od nás přestát, zvláště ode mne, a snášela to s nesmírnou statečností. Ráno jsme ulovili další želvu. Byla to samička, ale vejce bohužel neměla. Alespoň nám přispěla k slavnostnímu menu čerstvým masem a její vyvrhnutí a rozporcování nám zabralo celé dopoledne. K obědu jsme žvýkali želví kosti a náramně jsme si pochvalovali lahodnou chuť sušeného želvího masa marinovaného v čerstvých masových šťávách. Potom jsme pohodovali na sušených proužcích dorády a čerstvých řízcích a na závěr oslavy jsme se nazunkali vody co hrdlo ráčilo. Naše předpokládaná poloha v poledne, 555' severní šířky a stále 245 mil na západ od mysu Espinosa, byla z mé strany opatrným odhadem, neboť předchozího dne jsme se poněkud stočili k západu, což vliv východního proudu neutralizovalo. Ednamair plula stále s vodní kotvou a plovákem, čekali jsme, až se moře uklidní.

Nebezpečí zatopení joly

2007-03-10T00:59:00.000-08:00

Přes odpoledne ještě několikrát sprchlo a protože déšť moře uhladil, mohli jsme vodní kotvu zase pootevřít, roztáhnout plachtu a pokračoval v našem kursu na sever. Mrtvé vlny, stále takřka pět metrů vysoké a našemu nízkému volnému boku dost nebezpečné, nás uváděly do postavení, v němž žádná alternativa opatrnosti neexistovala — možnost, že by se nám po zatopení joly dostalo ještě další šance, byla mizivá, neboť všechny naše zásoby a čerstvá voda by vzaly za své, nemluvě o tom, že bychom pravděpodobně přišli o život, kdyby nás napadli žraloci. (Žraloka přiláká a vyprovokuje k útoku všechno, co se zmítá a šplíchá při hladině.) Uvažoval jsem o přednostech a nevýhodách nafukovacího dílu, který sice dobře sloužil jako opěradlo střední lavičky, ale při výměně míst byl jenom na obtíž, a dospěl jsem k rozhodnutí, že bude nejlepší, když půjde z joly. Vytáhli jsme tedy vodní kotvu, rukáv k ní přivázali a zase jsme ji spustili, takže rukáv plul teď v naší stopě a označoval naši polohu dryfkotvy. Všichni jsme se shodli, že přírůstek místa za trochu nepohodlí rozhodně stojí.
Večer se rozklenula zářivá duha a v očarování jsme zírali na hýřivou paletu barev, které potáhly oblohu, moře a řídnoucí mraky nádherným desénem pacifického západu slunce.

Čapněte ho, já ho sním!

2007-03-07T22:30:00.000-08:00

Po poledni déšť přešel a kolem druhé hodiny obkroužil jolu další ticho-mořský terej, tentokrát docela mladičký, a přistál na hladině, zkoumaje naše podivné vzezření. Když usoudil, že jsme celkem neškodní, zakroužil kolem nás ještě jednou a skládaje svá půldruhametrová křídla, snesl se dolů a přistál Douglasovi, který seděl na zádi, na rameni. Douglas, připomínající v tu chvíli Dlouhého Johna Silvera, zašilhal po deseticentimetrovém zobáku, ostrém jako břitva a vzdáleném na šířku dlaně od jeho pravého oka, a spěšně se odvrátil, aby po něm pták neklovnul. Terej se choval zcela nebojácně, a zatímco jsme se obdivovali jeho krásnému opeření a proudnicovým tvarům, nedokázali jsme nevidět v něm v duchu alternativní zdroj potravy. Řekl jsem, co jsem o mořských ptácích včdčl, že jsou slaní, Šlacho vití a zavšivení. Nakonec jsme se sjednotili, že jedině mimořádná nouze by nás mohla přimět uvažovat o těchto ptácích jako o potravě, když tu zapípal z přídě tenký hlásek: „Čapněte ho, já ho sním!" Užasle jsme se otočili k Neilovi, který tahle slova pronesl a ujistili ho, že si může vzít kus želvího masa, jestli má hlad. Bylo vidno, že se my dospělí přece jen přizpůsobujeme pomaleji!

Problémy s masem

2007-03-04T02:53:00.000-08:00

Želví maso nám působilo značné starosti, neboť to suché a uložené v bedničce se potáhlo lehkým povlakem plísně, a maso rozvěšené po lanoví ve vzduchu ustavičně prosyceném vlhkostí zesládlo, takže jsme měli strach, že naše poslední dvě želvy nebudou v suchém stavu k jídlu. Dopřávali jsme si proto víc čerstvého želvího masa než obvykle, aby nám zásoby sušeného vydržely co nejdéle. Déšť měl jistou zásluhu, že se vlny nezdvihaly do nebezpečné výše, a naše zásobníky a žaludky byly samozřejmě stále plné. Úleva, že už se nemusíme strachovat o vodu, byla přijatelným odškodněním za problémy s masem.

Pršení a sbírání vody

2007-03-02T18:57:00.000-08:00

Noční přeháňky nás trochu potrápily a hlídkám přidělaly práci s vybíráním vody. Hledali jsme sucho pod nepromokavou celtou, kterou jsme natáhli přes část zádi (nebyla dost široká, aby pokryla záď celou), ale dvojčata pod stříškou přídě zůstala celkem v suchu a teple. Navlékli jsme na sebe v noci i naše pláštěnky do deště, abychom si podrželi aspoň něco tělesného tepla, ale sucha nám na nekryté loďce moc nedopřály. Během časných ranních hlídek se mračné boudy zase rozlezly, v dálce tu a tam zablýsklo a za svítání spustil nepřetržitý déšť. Bylo chladno a vánek zesílil do čerstvého východojihovýchodního větru, takže jsme spuštěnou vodní kotvu rozevřeli docela, skasali plachtu a pustili se do sbírání dešťové vody. Naše myšlení tvrdošíjně setrvávalo ve vyjetých kolejích a vodu jsme chytali tak, že jsme nad sebou roztáhli starou člunovou střechu a hadičkou, vedoucí z prohlubně v jejím středu, jímali déšť do prázdných plechovek na dně joly. Snažili jsme se sběrnou jímku rozšířit co nejvíce, takže nás za chvíli bolely ruce, a zatímco dešťová voda vytékala pomalým čůrkem do prázdných plechovek, prožívali jsme hotová muka. Voda měla stále gumovou příchuť, ale žluté barvivo se už zdálo být smyto. Díky této metodě sbírání vody jsme byli všichni jakžtakž v suchu, ale platili jsme za to cenou rozbolavělých údů a mrzuté nálady, neboť plechovky se na svažitém dně joly povážlivě kymácely a nejedná se nečekaným pohybem celty překotila a rozlila svůj obsah na dno.

Dokázali jsme na jole žít

2007-02-24T10:03:00.000-08:00

Dva ze zadní lavičky si přesedli na dno joly, aby se její těžiště přeneslo více dozadu. Při spuštěné vodní kotvě jsme pak zjistili, že můžeme plachtu pevně zajistit a nechat Ednamair, aby se držela v kursu sama, což nám umožnilo stavět hlídky jako předtím, ale Lyn naléhala, abych byl ze stráží zcela vyřazen, neboť musím být stejně po ruce v kteroukoli denní či noční dobu, a namáhavé manipulování s plachtou a vyvrhová-ní želv je při mé vyčerpanosti dostatečným vytížením. (Douglas se horlivě nabízel, že mi s kucháním želv pomůže, ale je to nemotora a měl jsem strach, aby se nůž zase nezlomil.)
Ednamair, osamělou tečku v nekonečných dálavách oceánu, obklopila noc, a když jsme ukládali a znovu převraceli svoje rozlámané údy, uvědomovali jsme si, že hlavní překážku našeho přežití jsme zdárně překonali. Dokázali jsme na jole žít.

Přídí proti vlnám

2007-02-19T13:12:00.000-08:00

Udržovali jsme jolu po celý den vytrvale v severovýchodním kursu, a když k večeru vítr poněkud zesílil a začal zdvihat vysoké vlny, které nám přes hranatou záď šplíchaly do loďky, přivázali jsme za krkolomného manévrování proti jejím vratkým pohybům veslo-kormidlo napříč zádě a přehodili plachtu dozadu a upevnili ji za otěže ke koncům vesla. Tato změna nám umožnila splývat opět přídí po vlnách, a přestože jsme zádí napřed pluli mnohem pomaleji, nebezpečí zalití joly vlnou se značně zmenšilo. Správný směr jsme v tomto postavení udržovali tak, že jsme vždy na té straně zádi, kterou bylo zapotřebí vyklonit, stáhli plachtu dolů, a když nebylo moře příliš rozbouřené, mohli jsme takhle plout napříč větrem až v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Rovnováha zatížení po celé délce joly nabyla teď značné důležitosti, neboť když byla příď příliš lehká, měla sklon odpadat od větru a stáčela jolu bokem proti vlnám, což byla její nejzranitelnější poloha. Vyhodil jsem proto z přídě dryfkotvu, ale nechal jsem ji roztaženou jen asi napolovic, takže nás moc nebrzdila a současně udržovala příď ostře proti vlnám.

Další bědy

2007-02-17T08:16:00.000-08:00

Boláky a vředy na našich končetinách pozvolna vysychaly, a třebaže byly ještě ošklivě zapálené a septické, okolní kůže se již vzpamatovávala a napadená místa se dále nerozšiřovala. Svršky se rozpadaly stále rychleji a hlavní naše starost byla, aby nám slunce nespálilo doposud neobnaženou pokožku (moje ustavičné vrcení, kterým jsem unikal před každým tlakem na zadnici posetou puchýři bylo pro ostatní dostatečným varováním); ale jinak nám spíše než jakékoli morální stránky tohoto problému dělalo těžkou hlavu teplo, jež nám oblečení skýtalo v noci. Ani nás nenapadlo hodnotit nedostatečnost našich oděvů z hlediska morálky, a ačkoli peleríny, odříznuté z křídel průlezu člunové střechy, nás ušetřily mnoha nočních běd jen tím, že zadržovaly aspoň trochu našeho tělesného tepla, přes den jsme je nikdy nenosili, pokud nepršelo, neboť naše nátělníky a košile nám poskytovaly celkem dostatečnou ochranu před sluncem, když jsme nastavovali rozličné části naší zbědované anatomie suchému čerstvému větru.

Konečně na cestě k domovu

2007-02-08T00:43:00.000-08:00

Vyměnili jsme si s Douglasem místa s Lyn a Robinem, což byla dost riskantní záležitost, která se z mé strany neobešla bez spousty nesalónních slov a ostatním řádně nahnala strachu. Malinká jola se nebezpečně kymácela a pacifický vzduch trhaly panické výkřiky: „Vyvažujte! Vyvažujte!" Výměna míst byla nutná, když jsme se měli s Douglasem dostat ke kormidlu, neboť Lyn ani Robin s ním zacházet neuměli, právě tak jako nedokázali určit směr, kterým loď řídit, a ačkoli byl Douglas znamenitý skulér, bylo to poprvé, co musel pádla používat jako kormidla. jola plula v lehkém větříku sotva půluzlovou rychlostí, a když jsme se opět usadili, povídali jsme si o severním Staffordshiru, kde se Lyn a děti narodily, o zvlněných kopcích a údolích v pohoří Peaku. Tehdy jsme také začali poprvé mluvit o předmětu, který se měl posléze stát hlavním tématem našich debat: o restauraci s domácí kuchyní, kterou si otevřeme v seve-ro-staffordshirském městě Leeku a která se měla jmenovat „Dougalova kuchyně". Poskytovalo nám to báječnou příležitost hovořit o jídle. Naši polední polohu jsem odhadl na 5° 30' severní šířky a 245 mil západně od Espinosy; poprvé ode dne, kdy se Lucette potopila, jsme nabrali východní kurs, a měl jsem pocit, že jsme už dost daleko na severu, abychom mohli počítat s jistou rychlostí a směrem protiproudu, který probíhá pásmem tišin ve východním směru. Konečně jsme byli na cestě k domovu!

Na půl cesty

2007-02-04T02:47:00.000-08:00

Hned první dopoledne v jole jsme zaznamenali nový přírůstek mořské pláčí říše: zvědavě nás obkroužil modronohý tichomořský terej a přistál na moři o kousek dál. Tříbil si zobákem peří a nápadně, jak mají tihle ptáci ve zvyku, si nás prohlížel. Náhle jsem zatajil dech a vzápětí varovně vykřikl. Viděl jsem, jak vzhůru k ptákovi stoupá pod hladinou žralok. Terej po mně zvědavě zašilhal, ale pak sám vycítil blízkost nebezpečí a strčil hlavu pod vodu. Žralok, vzdálený už jen pár metrů, se k němu rychle přibližoval, ale terej k mému úžasu namísto aby uletěl, klovnul třikrát nebo čtyřikrát žraloka do rypce, a teprve když se žralok znovu ponořil, roztáhl křídla a odletěl, žralok byl mladý a snad jen zvědavý, ale rád bych býval věděl, jak by asi lerej pochodil, kdyby to byl starší a hladovější kus. V noci nám bez střechy nad hlavou byla zima a vděčně jsme se vyhřívali na slunci. Když jsme roztřídili maso a zbavili se všech těch oslizlých kusů (neprojevili o ně zájem ani mořští supové!), vytáhli jsme dryf kotvu na palubu a vztyčili plachtu, přitaženou otěžemi k přídi. Lehký jižní vítr nám umožňoval vést jolu na severovýchod a s pomocí pádla, kterým jsme ji udržovali v kursu, to šlo hladce. Čekalo nás ještě šest set mil, bezmála půl cesty k pobřeží jsme měli za sebou!

Ptáci

2007-02-01T15:39:00.001-08:00

V noci se obloha pročistila a npvý den přinesl krásné slunečné počasí. Během noci přistála v jole létající ryba, kterou jsme teď nařezali na plátky a promíchali s trochou čerstvého želvího a šťávami, jež se nashromáždily v kusu plachty, v níž byla část masa zabalena. Spolu s několika kousky želvího tuku to byla chutná snídaně. Časně po ránu spadla lehká sprška, takže maso, krášlící lanoví, smutně plihlo v mokrých proužcích a část zcela neproschlého masa z druhé želvy se začala kazit. Nekazilo se nijak pohoršlivě a nepáchlo (alespoň jsme nic necítili!), ale prostě se najednou rozložilo do slizké kaše. Žádný hmyz, který by hnilobnému procesu napomáhal, se kolem samosebou nevyskytoval; povšimli jsme si jen jakéhosi druhu vodoucha, který za klidného počasí bruslil po mořské hladině. Ustavičně nás doprovázeli buřňáci, roztomilí ptáčci, kteří se věčně potulují nad oceánem, a když sbírají potravu (nalezli jsme jim kousky želvího tuku), smáčejí si přitom nohy ve vodě. V Jižní Americe si vysloužili přezdívku „vodochodci" a britští námořníci jim dali: něžné pojmenování „kuřata matky Careyové". Tu a tam také kroužily oblohou majestátní fregatky, spojující se při lovu létajících ryb často do párů,-zvláště za podmračného, deštivého počasí. Létající ryby se za tohoto počasí' zřejmě houfují a není žádnou zvláštností vidět fregatku, jak se výhružně;, vrhá na hejno létajících ryb, aby je zastrašila, a ryby se rozletí směrem k její družce, která už na ně čeká. Podobným střelhbitým způsobem ioví fregatka létající ryby, které se vznesly do vzduchu na útěku před dorádou, a dokáží je popadnout do zobáku dřív, než se stačí vrátit do vody. Jednou jsme viděli, jak se fregatka srazila ve vzduchu s dorádou, obě v honbě za louž létající rybou! Fregatky, podobně jako buřňáci, působí dojmem, že jsou věčně nad oceánem, a pozorovat jejich jestřábí nálety na kořist je podívaná, která skutečně stojí za to.

Konec 17tého dne

2007-01-28T16:45:00.000-08:00

Teď už bylo na člunu volněji, a za přispění Douglase, který mě vyvažoval, jsem se přesunul na příď a přetáhl přes přední steh plachtu přístřešku, zakrývaje tak jolu od střední lavičky k přídi, a když jsem pak obě strany stříšky přivázal k lubům, vznikl jakýsi stan, pod kterým mohla alespoň dvojčata najít útočiště. Pro většinu drobnějších kusů naší výzbroje se našlo místo v přídi, kdežto plechovky s vodou, hrnky a vylejváky byly uloženy pod zadní sedačkou. Bedýnku se sušeným želvím masem a rybami jsme položili na dno joly za střední lavičku. Dvojčata vecpala svá drobná těla pod přístřešek na přídi, Lyn a Robin se uložili po stranách bedničky se sušenou stravou a já s Douglasem jsme seděli na střední lavičce a opírali se o nahuštěný rukáv. Když se snesla noc, začali jsme hledat pro své zhnisané údy pohodlí, ale ať jsme se převraceli jak chtěli, nepoddajné dřevo a sklolaminát našim útrapám neulevily. Dostalo se nám však i jistých odškodnění, protože jsme už nemuseli dofukovat člun, nanejvýš čas od času přihustit límec, ani vybírat vodu, neboť moře bylo klidné, a taky nám nehrozily útoky do zadku, kterými nás na člunu častovaly dravé dorády — naše zadnice chráněné sklolaminátem se tedy dočkaly klidu, třebaže za cenu jisté ztráty pohodlí! Nad našimi hlavami, kde jsme si zvykli vidět člunovou střechu, strop jeskyně, která, nás chránila před opuštěností oceánu, problikávaly z klenby zachmuřené oblohy hvězdy. Tak jako albatrosům a buřňákům, zalétajícím daleko od pevniny, byla i nám teď střechou obloha, špižírnou oceán a naší silou vítr, třebaže té jsme měli momentálně tak málo, že jsme mohli Ednamair po celou noc nechat lenošit na vodní kotvě.

250 mil od mysu Espinosa

2007-01-27T15:15:00.000-08:00

Naše polední poloha - 5° 20' severní šířky, 250 mil od mysu Espinosa (95° 30' západní délky) — demonstrovala, jak málo bylo v posledních dnech větru. Moře bylo velice mírné, a tak, řekl jsem si, že zkusím plachtit přídí napřed a kormidlovat jolu veslem, abychom se na klidném moři dostali co nejdále na východ. Když se vlny začnou nebezpečně zvyšovat, můžeme plachtu přehodit a plout kupředu zádí, která je k plavbě po rozbouřeném moři způsobilejší. Zatímco jsem vázal lanovou smyčku a připevňoval ji k závěsům, v nichž mělo být kormidlo-veslo uloženo, Douglas s Robinem rozvěsili po lanoví kusy želvího masa určené k sušení a Lyn s dvojčaty se zabývali ukládáním zásob a hledáním místa pro menší součásti naší výzbroje. Dávali jsme si všichni dobrý pozor, abychom nepřenášeli svou váhu na protější stranu joly, a nevarovali předem ostatní, že se přesunujeme, a někdo z druhé strany se vždycky pohnul v protisměru, takže jola byla stále rovnoměrně zatížená. S veškerým nákladem rozloženým po dně, a tedy se sníženým těžištěm, byla jola ve skutečnosti stabilnější, než jsem si představoval. Obloha zůstávala zatažená a byli jsme aspoň ušetřeni vztyčování slunečního přístřešku, na který došlo až na sklonku odpoledne, a mohl jsem se tedy soustředit na upevnění plovacího límce kolem přídě. Nejprve jsem přivázal oba konce dlouhého, uzenkovitého plováku k závěsům bočních ploutví ve středu joly, a potom jsem střed rukávu zdvihl a připevnil k přídi těsně pod pažení, takže kdyby jola najela přídí do vlny, límec by ji nejen podržel, ale současně by také zabránil tomu, aby se do ní vlna přelila. Druhý rukáv (střední sedačku z člunu) jsem přivázal napříč joly za střední lavici, kde sloužila za opěradlo těm, kdo tam právě seděli.

Kolkolem nebude nic

2007-01-25T03:20:00.000-08:00

Mlčky jsme zírali na to, co z člunu zbylo, když jsme se vzdalovali od jeho potápějících se pozůstatků. Dobře nám posloužil, a teď, jak tak jednotlivé kusy proplouvaly kolem, nás jímal smutek, neboť až nám zmizí z očí i ty, nebude kolkolem nic, na čem bychom spočinuli pohledem... nic než moře. Starý dobrák Siggy, jeho dar byl pro nás přes dva týdny hotovými nebesy a zbylé díly nám ve chvílích nouze ještě dobře poslouží. Přenesl jsem svoji pozornost zpátky k jole. Dvojčata se šťastně uvelebila na svých místech v přídi, Lyn s Robinem seděli každý po jedné straně stožáru na střední lavičce a Douglas a já na zádi. Plachtu jsme stáhli dolů a spustili vodní kotvu, aby se Ednamair bez naší pomoci držela přídí proti vlnám, než si poradíme s želvou. Vytáhli jsme ji s Douglasem na povel přes záď a zajistili její divoce bijící ploutve a vzteklý zobák. Zatím šlo všechno dobře. Dařilo se nám udržovat rovnováhu i s mimořádným zatížením želvy na palubě a Ednamair bezpečně prořezávala vlny, aniž bychom nabrali jedinou kapku vody. Vlny sice nebyly nijak vysoké, ale byl to povzbuzující začátek. Ostatní posádce Ednamair se doposud nedostalo výsady pozorovat moje obratné zacházení s řeznickým nožem, a hbitě jsem se tedy pustil do práce, abych jim to vynahradil. Můj žabikuch se podobal spíš pile než ostrému noži, a jakkoli rychle se mi podařilo proříznout tepny a zachytit krev, aniž by jí příliš uteklo, prokutat se tvrdým břišním pancířem trvalo značně dlouho. Dopřáli jsme si obvyklých krvepijných orgií (zviáště Robinovi tenhle mok zachutnal a vypil ho dva plné hrnky), snědli jsme kus libového masa k obědu a začali uklízet a třídit zpřeházené díly střechy, kusy provazů a plachtoviny, rezervní dryfkotvu, kápě do deště a zásoby. Nafukovací díly byly zatím přivázány k boku; abychom je mohli připevnit natrvalo, museli jsme si nejdřív nachystat dostatek šňůr a lan.

2007-01-22T08:52:00.000-08:00

Nejprve jsme odřízli dvojitou střechu a podali ji do joly. Nůžky a nůž se zakrojovaly do prodřené tkaniny jak do másla a opera přístřešku, kterou jsme chtěli použít jako plovací límec, byla za chvilku odpižlaná. Druhá opera se ošklivě roztrhla, když jsme ji odřezávali od střechy. Potom jsme z člunu sejmuli záchytné šňůry natažené kolem jeho obvodu, provazové žebříky a další šňůry. Náhle k našemu milému překvapení vystrčila z moře hlavu želva a zvědavě přihlížela, co to kutíme. Spoutali jsme jí ploutve lanem a nechali zatím podržet Robinovi. Teď na ni nebyl čas, ale přece si kvůli stěhování nenecháme ujít dobré sousto. Náhodně jsem zakrojil do jedné ze vzduchových komor a musel jsem pak škvíru svírat rukou, aby nás člun udržel, dokud Douglas nepředá všechen uvolněný materiál na Ednamair. Potom jsme odřízli střední sedačku, jejíž komora měla zdvojený plášť, a když se náhle dno člunu příkře naklonilo, uviděl jsem, bohužel příliš pozdě, jak do díry na konci podlážky klouzají nůžky a mizí v hlubinách. Zatímco jsem odřezával zbývající užitečné díly nožem, přelezl Douglas na palubu joly. Člun se teď bezvládně zhroutil a na vodč se jakžiak/ di/.cl už jen přední díl podlážky, z něhož, ačkoli byl nahuštěný, rychle unikal vzduch a v půlhodince se musel potopit. Po pás ve vodě jsem se dobrodil k jole, vyškrábal se na paiubu a odstrčil trosky člunu pryč. Zakrátko ztratí vztlak a půjdou ke dnu. Vlečné lano jsme odhodili, ať se potopí s Člunem, ale nylonové poutací lano jsme si ponechali.

Likvidace člunu

2007-01-19T23:08:00.000-08:00

Nařídil jsem Douglasovi, aby odřízl postranice obou průlezů, které se budou hodit na pláštěnky do deště, a když jsem si připravil vhodný kus plachtoviny, odebral jsem se na Ednamaira. přetáhl ho přes příď, aby do ní nešplíchala vodní tříšť. Nejdřív jsem z joly vybral vodu, a pak jsem přivázal spodní lík plachty k přídi, aby se jola dostala zádí ke člunu, a kusem provazu připevnil k zádi vlečná lana. Potom jsem se pustil do úklidu. Pracně vyškrabané a očištěné želví krunýře letěly přes palubu. Hned za nimi šly plovací vesty. Pečlivě jsem to uvážil; byly z kapoku, prosáklé vodou a každá měla kolem dvaceti kilogramů; na vodě by nám tedy moc nepomohly, ještě tak ke dnu — pryč s nimi. Následovaly různé trofeje, kusy dřeva a kovový šrot — samé zbytečnosti, které zůstaly zachovány jen díky tomu, že byly na jole — prázdná pouzdra od světlic, želví ploutve a konečně plátěný obal člunu, zbytečný a neforemný balík. Douglas zatím odřezával ze člunu všechny použitelné kusy lanoví a ukládal je do pytle od cibule. Upevnil jsem plachtu přehozenou přes příď a vrátil jsem se do člunu. Dvojčata přelezla na Ednamair, aniž by si jejich svižná těla dělala problém s rovnováhou. Potom se do malé joly pracně vsoukala Lyn a po ní Robin, kterému už seděla v očích předtucha katastrofy; Douglas a já jsme zůstali na člunu, abychom dílo zkázy dovedli do konce.

Stěhujeme se

2007-01-17T14:11:00.000-08:00

Déšť ustal časně ráno před úsvitem, a sotvaže se první paprsky slunce dotkly člunu a začaly ohledávat naši živou kůži hřejivými prsty^ světla, vyslovil jsem naději, že se patrně dneska přesuneme na jolu. Žádné bouřlivé nadšení jsem neočekával, nicméně nedostatek nejmenšího projevu zájmu mě trochu zklamal a sám sebe jsem překvapil otázkou, jestli raději nechtějí zůstat na Člunu. Každé ráno pprohlašovali, že už na člunu takovou noc, jako byla poslední, nepřestojí, ale dnes to bylo jiné, neboť tato noc byla skutečně poslední a neznámá budoucnost zela před námi. Robin váhavě prohlásil, že by to ještě pár dní vydržel, Lyn dělal starost omezený prostor a rovnováha, Sandy chtěl na jolu, Neilovi to bylo celkem jedno, měl jenom hlad, a Douglas uvažoval, jestli nás nezabije vlna, když se moře rozbouří. Rozhodnutí nakonec zůstalo na mně. „Tak dobře, stěhujeme se do joly," vyřešil jsem.

Evakuace do joly

2007-01-13T14:15:00.000-08:00

Dvojčata tiše klábosila v koutku o kočce, kterou si hodlala pořídit, až se vrátíme do Anglie, kde bude mít svoje místo, čím ji budou krmit a jak ji budou ochočovat. Neil miloval srstnatá zvířata a dokázal se o nich bavit celé hodiny. Douglas se vrátil k pečenému králíkovi a Robin pěl rapsodie na kaši z ovesných vloček a mléko. Lyn a já jsme vzdávali díky osudu za vodu, byla znamenitá! Tato noc bude žít v naších myslích jako noc naprosté mizérie. Ústa jsme měli do krve rozedřená hrubým povrchem nafukovací hadice a plíce a tváře nám trnuly bolestí od námahy, kterou nás stálo udržet člun nafouknutý. Ve vodě na dně člunu se ležet nedalo, jedině nahoře na vzduchových komorách, ale tím, jak jsme je stlačovali, z nich ucházel vzduch mnohem rychleji. Lyn se děsila, aby některé z dvojčat v zadním oddělení neusnulo obličejem dolů a neutopilo se, neboť teď jsme vybírali jenom přední část, ale ani tu jsme už nestačili vybírat do sucha, a zadní byla zatopena do výšky osmi centimetrů. Odhadoval jsem, že ještě několik dní bychom pravděpodobně člun na vodě udrželi, ale námaha, s níž to bylo spojeno, z nás odčerpávala veškerou tělesnou sílu a boláků na rukou a na nohou přibývalo takřka každou hodinou — zbytečně jsme touhle bitvou o člun plýtvali životy. Evakuace na jolu byla nevyhnutelná a musela se uskutečnit co nejdříve; v jole nás mohla potkat smrt v důsledku chybného rozhodnutí, mohli jsme se překotit, nebo nás za bouře mohla strhnout ke dnu vysoká vlna, ale všechny tyto krajnosti byly podle mého názoru přijatelnější než další zhoršení našeho fyzického a duševního stavu, které by nás přes naprosté vyčerpání dovedlo k rezignaci a smrti.

Evakuace do joly

2007-01-13T13:07:00.000-08:00

Lodní šroub

2007-01-10T18:07:00.000-08:00

V mrtvém bezvětří jsme se nehýbali z místa a polední polohu jsem tudíž zaznamenal stejnou jako předchozího dne a během odpoledne jsme široce probírali, jak to provést, až bude na čase přestěhovat se do joly, které díly člunu odřízneme, které nezbytné součásti naší výzbroje vezmeme s sebou a kam je uložíme. S příchodem večera mrholení polevilo a vzduch se citelně oteplil. Vylévali jsme potmě vodu a dohušťovali člun, když náhle Douglas pronesl: „Tiše!" Se zatajeným dechem jsme napínali uši. „Motory," zašeptal. Slyšel jsem nějaký slabý tlukot, který mohl vydávat lodní šroub; a znělo to stále hlasitěji. Vlezl jsem s baterkou do joly, ale nic jsem odtud neviděl ani neslyšel. Několik minut jsem kolem dokola po horizontu blýskal SOS, ale žádné světlo mi neodpovídalo, a po několika sériích signálů jsem se vrátil do člunu. Spekulovali jsme o možnosti, zda to nemohla být ponorka na cestě k pásmu atomových zkoušek na Tahiti, kde se měl zakrátko uskutečnit jaderný výbuch, a potom jsme zašli ještě dále a uvažovali, jestli by nějaká výzvědná ponorka vzala na palubu trosečníky a jak by s nimi asi naložila.

Problémy v dešti

2007-01-04T19:53:00.000-08:00

Déšť crčel celou noc, a když jsme ze člunu vybírali teplou mořskou vodu, byli jsme rádi, že alespoň tuhle noc nemusíme trávit na jole. Dvakrát jsem přelezl na Ednamair, abych z ní vybral vodu, kterou ji liják rychle naplňoval, a chladná dešťová voda mě pokaždé rozklepala zimou. Člunová střecha mě po návratu vítala příjemným teplem a louže slané vody na dně se po mrazivém chladu joly nezdály už tak nepřátelské. Choulili jsme se nahoře na vzduchových komorách jeden na druhého, nohy a zadky ve vodě, a ačkoli jsme nespali, snažili jsme se odpočívat, neboť dofuko-vání a vybírání vody teď probíhalo bez zastávky dnem i nocí, a vylejvák nepřetržitě putoval z přední části člunu do zadní a zase naopak. Vředy, které jsme si ustavičně otloukali o boky člunu a o sebe navzájem nás rezavě pálily, oči nám hnisaly a všechny končetiny jsme měli zkrabatělé vodou a hrudovitými boláky. Já měl navíc plná záda puchýřů, jak jsem si je spálil na sluníčku, když jsem vyvrhoval želvy, takže jsem teď mohl ležet pouze na břiše a rozjímat přitom, jak se mi má neprozřetelnost zle vymstila. Déšť bičoval klidnou mořskou hladinu do půli dopoledne, ale po několika letmých prokmitech slunce se obloha znovu zatáhla a po zbytek dne drobně poprchávalo. Rozhodl jsem se počkat s evakuací člunu, dokud se počasí trochu nezberchá, a zaznamenal jsem, že všem spadl kámen ze srdce. (Teprve mnohem .později jsem se dověděl, že moje strašáky o nebezpečí převrhnutí byly tak působivé, že se do joly báli vůbec vstoupit!) Měli jsme takhle dost problémů, tak proč k nim ještě přidávat zimu. Hodovali jsme tedy o sušených rybách a želvím masu, popíjeli spousty vody a bylo nám docela fajn.

Chytání vláhy

2006-12-28T19:47:00.000-08:00

Naše poloha o polednách, 5° 15' severní šířky a 250 mil západně od Espinosy, dokazovala, že jsme dosáhli Koňských šířek; dopluli jsme do oblasti dešťů za patnáct dní. Střízlivě jsem uvažoval, že kdybychom byli zůstali stát na vodní kotvě, kde se Lucette potopila, a doufali, že nás někdo zachrání, byli bychom teď už dávno po smrti. Urazili jsme asi čtyři sta mil, dobrých sedm set nás ještě čekalo, a měli jsme stejně, ne-li dokonce více potravy a vody, než když jsme vypluli. Náš zdravotní stav se sice zhoršil, ale věřil jsem, že přírůstek zásob vody to zas pomůže napravit. V podstatnější zlepšení, aspoň dokud člun neopustíme, jsme doufat nemohli. Sžíraly mne stále silné pochybnosti, zda se na Ednamair se vším nezbytným vybavením vůbec vejdeme. Když jsme se na ni na Galapágách všichni nalodili, zůstalo jí jen kolem patnácti centimetrů volného boku a patnáct centimetrů uprostřed Pacifiku a mezi žraloky není právě mnoho. I kdyby se mi povedlo zachránit ze člunu část vzduchových komor, jejich použití k zajištění větší plovatelnosti by bylo dost obtížné. A pod vodu jít nesmíme ani jedinkrát, neboť i kdybychom se zachránili, voda a zásoby by byly zmařeny. Jak jsem tak v duchu sestavoval seznam věcí, jež bychom si nutně museli vzít do joly s sebou, obíral jsem se nápadem vyzkoušet, zda se tam vůbec vejdeme, ale pak jsem to pustil z hlavy a rozhodl jsem se okamžitě začít s propagační kampaní absolutní nutnosti bezpodmínečné poslušnosti, jakmile přesídlíme na jolu, nebo jinak by se mohla lehce převrhnout. Znovu se rozpršelo a déšť přešel ve vytrvalý lijavec. Budeme muset opatřit jolu střechou, aby do ní tolik nepršelo. K chytání deště ji potřebovat nebudeme, jestliže takovéhle počasí můžeme čekat i nadále. Ale přesto jsem byl rád, že Starý námořník neměl pravdu!

Klystýr

2006-12-24T15:37:00.000-08:00

Dno joly bylo zalité dešťovou vodou smíšenou s trochou želví krve z plachty a mořskou vodou, kterou jsem tam nacákal, když jsem lezl na palubu. Protože k pití nebyla, rozhodli jsme, že ji zužitkujeme pomocí klystýru, takže se přes rektální membránu a intestinální stěnu vstřebá do krevního oběhu. Douglas stáhl z člunového žebříku kus gumového návleku, jehož jeden konec jsem čepelí skalpelu ořezal do kónusu a upravil tak návlek na primitivní klystýrovou trubici. Tu jsme pak připojili k dlouhé hadičce od měchů a Lyn vyrobila z horní části nylonového sáčku nálevku. Nejprve Lyn odborně zavedla klystýr mně, pak Douglasovi, dvojčatům a nakonec sobě (já naléval vodu). Robin klystýr odmítl. Pohlédl jsem na Lyn, která prohlásila, že zatím to ještě nehoří. Tentokrát nešlo ani tak o povzbuzení střevní činnosti, jako spíš o to, abychom vstřebali vodu, která by jinak přišla nazmar. V rozhoupaném člunu to byla komická a nedůstojná procedura, vyžadující pevnou ruku a spoustu trpělivosti, ale zvládli jsme to, aniž bychom moc vody rozlili vedle. Na každého připadlo mezi půllitrem až litrem vody, což při našich scvrklých žaludcích bylo víc, než bychom dokázali vypít.

Úleva, vše dobře dopadlo

2006-12-20T03:36:00.000-08:00

Zaplavil mě pocit úlevy a najednou jsem se přistihla, jak si zpívám „Můj milý přichází", tu krásnou píseň z filmu Doktor Živago. Trvalo úlouho, než k nám dopádloval, a když se protáhl průlezem střechy a padl na podlážku, tvář celou popelavou vyčerpáním, přitiskla jsem mu ke rtům sklenici s vodou. Zavrtěl hlavou, ale donutila jsem ho napít se a potom jsem mu strčila do úst kousek hroznového cukru a chovala mu hlavu v náručí, dokud opět nenačerpal sil. A znovu a znovu mi běhal mráz po zádech při vzpomínce, jak jsme byli zoufalí a opuštění, když nás moře odřízlo od Ednamair, naší jediné naděje na přežití, a mého milovaného Dougala. Když jsem se vrátil do člunu, prohlédli jsme drátěné lanko a zjistili, že je pod plastikovou bužírkou na dvou místech překroucené. Přeřízli jsme je, znovu svázali a zkrátili natolik, aby se mezi člun a jolu mohla pro případ nouze upevnit ještě silná nylonová šňůra, načež jsme k jole připevnili dryf-kotvu, která by se automaticky uvolnila, kdyby se Ednamair ještě utrhla od člunu, a zabránila jí v odplutí mimo náš dosah. Nejenže jsme tentokrát dveře do maštale zavřeli, ale i koně jsme spoutali! Nerad bych svůj plavecký výkon opakoval podruhé.

Táta je pašák

2006-12-14T14:41:00.000-08:00

Viděla jsem, jak kolem mě letí Dougalovo tělo a noří se do moře. Ticho prolomil až Douglasův výkřik "Žralok!", následovaný zoufalým nNeilovým zaječením: "Tati! Tati!" Nahrnuli jsme se k průlezu, abychom viděli před Douglase, který nám bránil ve výhledu. Dougal se probíjel vlnami rychleji než plula Ednamair, ale déle než několik minut takovou rychlostí plavat nemohl. Bušil nohama do vody jako zběsilý a o několik metrů dále vpravo ho sledoval žralok. "Nevidím ho" řekla jsem, "zmizel." Člun se na mrtvé vlně otočil a Dougal se nám ztratil z očí. "Nepanikařte" zařval Robin. Potom Douglas vykřikl: "Dokázal to, má ji!" A Sandy: "Táta je pašák!" Teď stahuje plachtu, už ji má dole, odvazuje od plachty pádlo.." Douglas natahoval krk, aby lépe viděl, protože člun se zase přetočil, a všichni jsme se hrnuli přes sedačku dozadu, ke druhému průlezu. A najednou jsme ten zázrak viděli na vlastní oči: Jolu, jak lasturu na hřebenu vlny a zuřivě pádlujícího Dougala, hned z jedné a hned zas z druhé strany, s rozhodným a soustředěným výrazem ve vychrtlém obličeji.

Zpátky

2006-12-11T16:59:00.000-08:00

Konečně jsem jí dostihl. Švihem jsem se vzepřel o záď a přehodil tělo do bezpečí, natáhl se po plachtě a strhl jí dolů, a pak se pode mnou podlomila kolena a padl jsme přes lavičku, celý roztřesený, hotový s dechem a se srdcem rozbušeným jako kladivo. Zdvihl jsem ruku a zamával na člun, teď už asi dvě stě metrů daleko, a potom jsem zvolna od plachty odvázal pádlo a pádloval zpátky ke člunu. Trvalo mi to bezmála půl hodiny. Šest metrů pod hladinou zvědavě kroužila dlouhá torpéda dvou žraloků, zřejmě už posnídali. Lyn seděla opřená zády o střední sedačku a snažila se překonat rozrušení nedávných chvil. Následující řádky jsou jejím vylíčením událostí na člunu, když Douglas vykřikl: "Tati, jola je pryč!"

Jola je pryč

2006-12-06T14:51:00.000-08:00

povídali jsme si o lodi, která nás nezahlédly, protože se to přihodilo po posledním dešti, a přeli jsme se, jestli by nás spíš uviděla v noci. Slovo měla dvojčata, když tu náhle Douglas, který držel hlídku, zoufale a zděšeně vykřikl: "tati, jola je pryč"! Proletěl jsme člunem jako střela. Pohlédl jsem na urvaný konec lana, splývající v naší stopě a přervanou signální šňůru vedle něho. Jola byla asi šedesát metrů dále, plachtila pod plnou plachtou a spolu s ní odplouvaly naše životy. Byl jsem nejrychlejší plavec, na nějaké loučení nebyl čas, žraloci nežraloci. Takovéhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem prolézal průlezem, a sotvaže jsem se dotkl hladiny, začal jsem závodním tempem kraulovat za lodí. Zaslechl jsem ještě Lynin výkřik, ale na debatování nezbývalo času. Šlo o to, zda dokážu plavat rychleji než jola hnaná větrem. Když jsem zdvihl hlavu, abych se nadechl, vrhl jsem na ní letmý pohled. Plachta splihla a jola se točila bokem proti vlnám. Začal jsme ještě horlivěji zabíratrukama a kopat nohama. Další otázkou bylo, zda mě nechají na pokoji žraloci. Při pomyšlení na žraloky se mi sevřel žaludek a ruce se rozkmitaly ještě rychleji. Znovu jsem se podíval, ještě třicet metrů, ale už se do ní zas opíral vítr. Necítil jsem sebemenší únavu, nebo náznak svalové křeči, tělo pracovalo jako stroj, jak jsme si razil cestu mořskými vlnami, teď už jen s jedinou myšlenkou v hlavě: jola nebo my.

Voda

2006-12-02T17:05:00.000-08:00

Vybíral jsem vodu a dohušťoval člun, dokud mě nevystřídala Lyn. Ukázal jsme na houstnoucí mrak: "možná z něho spadne něco k pití." Ráno se strhl déšť, krásný a vydatný liják. Naschránili jsme šestnáct litrů vody, a vedle toho vypili, co hrdlo ráčilo. Vítr vanoucí od jihu poněkud zesílil, a když se pak nebe vyjasnilo, natáhli jsme se do člunu a vychutnávali pocit uhašené žízně, a vybírání vody a dofukování vzduchových komor jsme momentálně pustili z hlavy.

Přípravy k opuštění člunu

2006-11-26T02:25:00.000-08:00

Brzy už budeme muset člun opustit, říkal jsem si, a to znamená zbavit se všech zbytečností. V jole bude místo jen pro jídlo, vodu, světlice a pro nás. Ráno začneme třídit věci.

15. den
Sledoval jsem, jak se mrak pozvolna rozlézá a táhne noční oblohou, zhasínaje jednu hvězdu za druhou. Je to další okluzní fronta? Pozoroval jsem, jak se zpod člunu vynořují ryby a jedné jsem se i dotkl, když jsem jí chtěl chytit, ale vtom mi hlavou prolétla vzpomínka na žraloka, a hned jsem ruku zase vytáhl.

Co by kdo jedl

2006-11-20T23:19:00.000-08:00

Večer jsme nevypili ani kapku vody, jenom dvojčata dostala trochu. Pod přibývajícími hvězdami jsme si pak povídali o dobrotách, které bychom si dali k snědku. Rozhodl jsem se pro čerstvý ovocný salát a zmrzlinu, Lyn si vybrala meruňkový kompot, Robin jahody, zmrzlinu a mléko, Douglas totéž co já, Neil zmrzlinu s čokoládou a Sandy čerstvé ovoce, zmrzlinu a mléko — konve ledově vychlazeného mléka. Když jsem pak později přebíral stráž od Douglase, popsal mi do všech podrobností lahůdku, kterou si vysnil za své hlídky. „Vezmeš ananasový meloun," vykládal, „odřízneš vršek, vybereš jádra a máš z něho jakousi mísu. Dáš meloun vychladit a dovnitř pak přijde kupa zmrzliny, na kterou nandáš jahody, maliny, pokrájená jablka, hrušky, pomeranče, broskve a grapefruity — takové ty sladší, no a taky třešně a hroznové víno, až je meloun úplně plný. Nakonec to poleješ citrónovým sirupem a ozdobíš strouhanou čokoládou a ořechy. No a potom," řekl se zasněným výrazem, „potom to sníš!" „Dám si taky jeden," řekl jsem a vzal mu z ruky plné boláků vylejvák. Pohlédl jsem na oblohu, na severovýchodě zamlžoval hvězdy jemný závoj cirostratu. „Tak se mi zdá, že by ráno mohlo sprchnout." Pocítil jsem, jak se mu ve tmě ulevilo. „Já to vydržím, i když nebude, táti," pronesl rozvážně. Začal jsem mechanicky vylévat vodu.

Želví anatomie

2006-11-15T16:01:00.000-08:00

Značně osvěžený jsem se začal dobývat do želvy, a dokonce i se zlomeným nožem jsem to dokázal mnohem rychleji než napoprvé, jednak proto, že tahle byla menší, jednak proto, že byla i mladší a neměla tak tvrdý krunýř. Hodně mi také pomohlo, že jsem se už vyznal v želví anatomii. Obloha byla toho odpoledne blankytně modrá a naše poloha, vypočítaná na 500' severní šířky a 250 mil západně od Espinosy, udávala, že jsme se dostali do oficiálních hranic pásma tišin. Tohle tedy mělo být typické počasí Koňských šířek? Měla přece jen pravdu „Píseň o starém námořníkovi", když tvrdila, že „voda, voda kolkolem a k pití kapka ne"? Zbývaly nám čtyři plechovky, z toho jedna se zpola mořskou, a kdyby ještě v některé z ostatních bylo pod míru ... ale co, třeba zas chytíme nějakou želvu. Přejel jsem očima člun a tělesné pozůstatky Robina a Robertsonovy rodiny. S vodou zvrásněnou kůží, pokrytou vředy a živými skvrnami vyrážky, leželi nehybně na dně člunu a jen občas se vzchopili, aby vybrali vodu, ale ani k tomu se moc neměli, neboť voda v žáru dne příjemně chladila. Pod skrovnou vrstvou masa zřetelně vyvstávaly kosti, za několik posledních dní jsme zhubli požehnaně a náš zdravotní stav rychle chátral. Člun nás svými nároky na tělesné síly pomalu vraždil. Douglas na mne pohlédl přes vodu. „Myslíš, že dneska v noci zaprší, táti?" Pokrčil jsem rameny a zdvihl oči k nebi, ani obláček. „Počítám, že by mohlo," řekl jsem. „A myslíš, že bude pršet?" nenechával se odbýt. „Proboha, Douglasi, já přece nejsem prorok," řekl jsem popuzeně. „Počkáme a uvidíme." Jeho oči vysílaly z hlubokých prolák-lin pod obočím beznadějné pohledy do všech stran modré mořské pláně. Jak jsem ho mohl utěšit, když věděl stejně dobře jako já, že nemusí pršet třeba celý týden a že bychom do té doby všichni zemřeli. „K odpolední svačině bude čerstvá želva, něco z ní vysajeme," řekl jsem. Kdoví, třeba by se dalo žít jen o želvách.

Pijeme krev

2006-11-14T03:44:00.000-08:00

Pozdvihl jsem plný ke rtům a opatrně ochutnal. Krev nebyla ani trochu slaná! Zaklonil jsem hrnek a vypil ho do dna. „Lahoda!" vykřikl jsem. Měl jsem pocit, jako bych se právě napil elixíru života. „Tumáte, pijte," a podal jsem plný vylejvák želví krve, bylo jí aspoň půl litru, do člunu, aby se napili ostatní. Lyn se mi potom svěřila, že měla strach, aby nás nemusela nutit do pití, a že jsem vypadal naprosto odporně, jak jsem do sebe obracel krev a kapala mi z vousů. Nevím, jak jsem vypadal, ale rozhodně chutnala dobře, a podle toho, jak ostatní mého příkladu následovali, bylo zřejmé, že jí také přišli na chuť. Podal jsem do člunu další půllitr, a třebaže se část krve srazila, než jsme ji stačili vypít, sedlinu jsme vyškrabali a použili jí jako omáčky k sušenému želvímu masu a rybám.

Želva

2006-11-11T20:30:00.000-08:00

Ke snídani jsme vypili po doušku vody a zřekli jsem se jakékoli suché potravy, abychom hodnotu vody nesnížili, a potom jsem přelezl na jolu, abych se pokusil ulovit dorádu. Žár slunečních paprsků do hlavy byl jako rány klackem, ústa vyschlá jak ještěrčí káže se zdála plná oteklého jazyka a sebemenší námaha mě zbavovala dechu. Chopil jsem se oštěpu, ale všechny dorády, jako by věděly, že po nich pasu, pluly hluboko pod hladinou. Náraz do zádě člunu upoutal Sandyho pozornost. „Želva!" zaječel. Tahle byla mnohem menší než první. Velice opatrně jsme ji chytili a dopravili přes palubu člunu — Douglas hlídal zobák a ostatní její ostré drápy, aby neprotrhla tkaninu — ke mně na jolu, kam jsem ji už dostal bez potíží. Obalil jsem kolem zlomené čepele kus náplasti a podřízl jsem jí krk. „Chytej krev," zavolala na mne Lyn z člunu. „Trochu jí klidně můžeme vypít." Podržel jsem pod štědrým proudem krve hrnek z plastické hmoty, a jakmile byl plný, nahradil jsem ho dalším.

Díry ve člunu

2006-11-09T16:40:00.000-08:00

Zvykl jsem si už obejít se beze spánku, ale téhle noci nikdo z nás ne a ne, usnout, a naši nejmladší si takovou ztrátu sotva mohli dovolit. Naslouchali jsme Lyn, jak vypráví dvojčatům o domku na průplavu, o slepicích, králících, zahrádce, o všem, co by odvedlo jejich myšlenky od rozjímání nad nedostatkem nejvzácnějšího z minerálů — vody. Uprostřed noci jsme ne-; chali kolovat páchnoucí žlutou břečku, každý si trochu usrkl a malovali jsme si, jak se procházíme krásnými chladnými zahradami, plnými ovoc-, ných stromů a zurčivých fontán. Qštěp byl připraven k použití, ráno se jím pokusím ulovit dorádu (zkusil., bych to býval ještě v noci, ale úhel vrhu se dal potmě těžko odhadnout)!Překrásná hvězdná noc rozsévala zářící jiskry na poklidné mrtvé vlny, probuzené teď již vzdáleným pasátem, a jakoby se našemu mdlému zápasu o holou existenci vysmívala; jak snadné by bylo splynout s nocí. Foukali jsme, co nám stačil dech a nepřetržitě vybírali vodu z předního oddílu, a když Sandy objevil díru, kterou teklo do zadního, celou obklopenou průsvitně tenkou tkaninou, pocítil jsem, že je to začátek konce člunu. Věděl jsem, že tuhle díru se mi nejspíš ucpat nepodaří, ale kdybych ji nechal být, určitě by nám při příští bouři roztrhla notný kus dna. Udělal jsem zátku a zastrčil ji do otvoru, v ruce připravenu náplast, abych ji ještě přele-pil, když bude sedět. Díra se rozšklebila a do zadní části se nahrnula voda. Znechuceně jsem zátku zatlačil až do konce a zamezil přítoku vody aspoň natolik, aby se dala vybírat, ale bylo jasné, že teď už si od vylévání vody z obou konců neodpočineme ani na chvíli. Nemluvě o nepohodlí, mojí jedinou skutečnou námitkou proti opuštění člunu bylo, že bychom se tak zbavili ochrany, kterou nám skýtala střecha, a umínil jsem si, že přijdu na způsob, jak střešní plachtu připevnit k jole a získat tak opět kryt před sluncem, kdybychom člun přece jen museli opustit.

250 mil od Espinosy

2006-11-07T09:11:00.000-08:00

Naše poloha v pravé poledne byla 445' severní šířky a 250 mil na západ od Espinosy a přestože teplota moře byla dost značná, stále jsem ještě nebral v úvahu odchylku východním směrem, maje na paměti, že pro nás bude lepší, když zemi spatříme dříve, než jsme očekávali, než později; nezačnu s ní počítat, dokud si nebudu stoprocentně jistý, že jsme unášeni proudem. Po dalším neúspěšném pokusu zamezit pronikání vody do člunu jsme dofoukali vzduchové komory spojenými silami, když každý třicetkrát fouknul z plných plic do hadičky a předal ji dalšímu. Na nebi se opět začal shlukovat těžký kumulus a pravděpodobnost deště silně vzrostla. Douglas, který vkládal do práce všechnu svoji energii, padal únavou a temné kruhy pod očima prozrazovaly naprosté vyčerpání fyzických zdrojů. Zdálo se mi, jako bych za jeho propadlými lícemi viděl stín smrti. Lyn se cílevědomě činila na protějším konci člunu, kde chystala dvojčatům pár soust přídavku z železných zásob a pečlivě balila krabice zpět do nepromokavých vaků. Úzkostlivě jsme sledovali, jak všude kolem nás spadají dešťové spršky, v jednu chvíli jsme jich napočítali dokonce deset, ale všechny se nám vyhnuly a k večeři jsme otevřeli další plechovku vody: byla plná jen z poloviny! Zbývaly nám ještě tři litry a litr poloslané, odporné břečky.

Sušení ryb

2006-11-04T18:43:00.000-08:00

Kdyby nezačalo pršet, přišla by nám voda, klerou ryby obsahovaly, náramní vhod. Příděl vody budeme muset ovšem beztak snížit. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bychom ji dělili na stejné dávky, které by každému zaručily icho poctivý podíl, ale cítil jsem, že pokud to jen bude možné, měli bychom se. tomuto kroku raději vyhnout. (Jasně, když nemám vodu, budu sušit potravu.. Snad to co jde je potřeba zkonzumovat právě s maximálním obsahem vody ne?)

Všichni musíme dělat věci, které se nám nelíbí

2006-11-02T21:14:00.000-08:00

Ve svých dvaadvaceti letech byl, tak trochu i vlastní zásluhou, typickým produktem osmiletého výchovného systému, který nedával studentům takřka žádnou příležitost osvojit si hlavní zásady fyzické existence a vrhal je do života zcela nepraktické, domýšlivé, s hlavou plnou prefabrikovaných vědomostí, které jsou asi stejně užitečné jako chodit s motovidlem na hrdličku, když jsou v sázce lidské životy. Mrzelo mě, že právě my musíme být katalyzátorem, otevírajícím jeho mysl realitě, ale doufal jsem, že jeho cit pro spravedlnost (Robin se nás vždycky snažil usmířit, když jsme se s Lyn dostali do křížku) a střízlivá dobrá povaha napomohou jeho soudnosti. Pohlédl jsem na něho — „Všichni musíme dělat věci, které se nám nelíbí, Robině, zvlášť teď. Kdybys zůstal odkázán na svůj vlastní rozum, byl bys už dávno v pánu." Otevřel ústa, aby něco namítl, ale zarazil jsem ho zdviženou rukou. „Jestli někdo z nás zemře jen proto, že se ti nechtělo splnit nějaký příkaz, zabiju tě!" Jeho vyděšené oči mi visely na tváři. „To není pohrůžka, Robině, ber to jako slib," dodal jsem. Mohl poznat, že to myslím vážně.

Rozdíly mezi příkazy

2006-10-30T14:53:00.000-08:00

Nechal jsem ho být a obrátil jsem se k dvojčatům. Neil, bolestně vyhublý, ukládal se Sandym různé drobnosti zpátky do člunové kapsy, kterou Lyn vyčistila od útržků rozmočeného obalového papíru a prázdných pouzder od pochodní. Lyn a já jsme se nejednou do krve pohádali, což naše děti obvykle snášely se stoickou lhostejností (ačkoli Douglas se k nám teď občas přidával), ale všechny dokázaly poznat rozdíl mezi nepodstatným hartusením a příkazy, které bylo třeba vykonat pro jejich vlastní dobro. Robin nikoli.

Špatná nálada

2006-10-24T22:43:00.000-07:00

Zbývaly mi poslední dvě velké udice, ale jak jsem tak pozoroval dlouhá a hladká žraloci těla klouzající u samé hladiny, rozhodl jsem se nechat si je na jindy. Jeden ze žraloků se otočil a nenucené se vracel k jole, výhružně prořezávaje mořskou hladinu hřbetní ploutví. Popadl jsem oštěp a zběsile jsem ho bodl do rypce, když proplouval kolem; překvapený žralok divoce mrskl ocasem a ponořil se do hlubiny, zatímco dva další, křižující hladinu o něco dále, zůstali už v bezpečné vzdálenosti a já jsem se s čerstvě ulovenou rybou k večeři přesunoval zpátky na člun. Na člunu vládla bouřlivá nálada. Lyn se pokoušela přimět Robina, aby jí pomohl sušit pokrývky, ale Robin se flinkal a ona zas trvala na tom, že když už něco dělá, má to dělat pořádně. Ostře jsem Robinovi vyčinil a připomenul mu, že sice chápeme, že to má jako nováček na moři těžké, ale že nám musí pomáhat, jak nejlépe umí. Snažil jsem se nežádat na něm nic, co by se vymykalo jeho praktickým schopnostem, ale k věcem, které na něm chtěla Lyn, nebylo zapotřebí žádné dovednosti a byly zcela nenáročné.

Další ryba

2006-10-18T05:39:00.000-07:00

Tentokrát to byl pořádný kus, bojoval ze všech sil a šňůra se mi zařezávala do rukou, jak jsem kousek po kousku přitahoval rybu k jole. Robin s dvojčaty mě rozčileně pozorovali z průlezu člunové střechy. Už jsem ji viděl, dobře desetikilový kus typu makrely. Bojovala a vzpouzela se proti tahu šňůry, která ji vlekla k hladině, a potom, když jsem prudce zatáhl, abych ji vyhodil na palubu, vymrštila se vysoko do vzduchu a byla pryč. Prázdný háček už nebyl zakřivený, dynamická síla rybího skoku jej téměř narovnala. Hluboký pocit zklamání a sžíravá bolest rozdrásaných boláků na prstech obou rukou by mne asi rozplakaly, kdyby mým očím zbývalo dost vláhy pro slzy. Takhle jsem jen přivázal ke šňůře větší háček, navnadil ho kouskem vnitřností z mrtvé kilová ryby a nahodil znovu do hloubky, rozhodnut si tentokrát s rybou pohrát a riskoval, ze mi ji sežerou žraloci. Prudké škubnutí následovalo takřka vzápětí a pak jsem už jen zvolna vytahoval přehryznutou šňůru do joly; žraloci se vrátili!

Zlámal nůž

2006-10-16T14:36:00.000-07:00

První hlavu rychle sežral mořský sup, a když jsem na háček navnadil druhou, nechal jsem ji klesnout hluboko pod hladinu, doufaje, že žraloci brousí někde jinde. K svému úžasu jsem takřka ihned ucítil škubnutí a o chvíli později se na dně joly mrskala kilová ryba a ze člunu se ozývaly povzbudivé výkřiky. Připevnil jsem na udici hlavu třetí létající ryby a nahodil opět do hloubky, a zatímco jsem čekal na další kořist, prohlížel jsem si svůj úlovek. Ryba se ještě nepřestala na dně joly divoce zmítat, a abych její trápení ukončil, vzal jsem nůž a jediným rychlým šmikem jí odřízl hlavu.' V příštím okamžiku jsem civěl na krátký pahýl nože v ruce a zbývajících patnáct centimetrů čepele na dně loďky, neschopen pochopit, jak jsem jej mohl zlomit zakrojením do tak malé ryby, a ještě pořád jsem na tu spoušť dopáleně zíral, když další škubnutí odlákalo moji pozornost znovu ke šňůře.

Voda

2006-10-14T03:03:00.000-07:00

Ráno začalo dobře. Nalezli jsme v jole dvě létající ryby, jež nám spolu s třetí, která přistála ve člunu, zajistily půl ryby na osobu k snídani. Ačkoli byly dost malé, měly příjemnou chuť a obsahovaly čerstvou vodu, takže jsme ještě ušetřili doušek ze sklenice. Stále platil volný systém dávkování podle osobní potřeby, ale přesto jsem každého při pití sledoval, i když spíš proto, abych se ujistil, že si skutečně bere svůj podíl, než z nějaké podezíravosti. Lyn už ve dvou případech jen přiložila sklenici ke rtům a nenapila se, a když jsem jí přikázal pít, namítala, že nemá žízeň a že se o její podíl mohou rozdělit dvojčata. Věděl jsem, že kluci ji potřebují stejně jako vodu, a uplatnil jsem svůj nejtěžší argument, že dokud se nenapije, nebude pít nikdo. Vzal jsem tři rybí hlavy na Ednamair s tím, že zkusím něco ulovit, než bude hotov druhý oštěp. Chlapci se zatím věnovali vybírání vody, dofuko-vání člunu a hledání dalších trhlin. Lyn plnila svůj pevný rozvrh — přepírala svršky, sušila pokrývky a prováděla s dvojčaty každodenní cviky na posílení nohou.

Chytil žraloka holou rukou

2006-10-11T15:45:00.000-07:00

Lyn s dvojčaty si donekonečna povídali o chaloupce jejich dědečka na břehu tichého průplavu ve Staffordshiru, a o tom, jakou by měl radost, kdyby věděl o našich dobrodružstvích v cizích krajinách, které jsme navštívili. „Starý Pev", jak jsme Lynina otce láskyplně nazývali, zemřel s neokázalou srdnatostí několik měsíců předtím, než jsme vypluli na cestu kolem světa. Vždycky se řídil svým vlastním životním receptem: „Chceš-li přežít, musíš se bránit", dokud rakovinou napadané tělo nedokázalo už nadále hostit jeho silného ducha. Se západem slunce se obloha rozjasnila, a když soumrak potemněl do sametové černi pacifické noci, nebylo po nějakém dešťovém mraku ani stopy. Sandy i já jsme se rozhodli nocovat opět na člunu; měli jsme ještě v živé paměti nepohodlí předešlé noci a laskavý dotek nahuštěné tkaniny člunu nám byl milejší než nepoddajný sklolaminát joly, třebaže ten byl aspoň suchý. Té noci na mne připadla hlídka mezi devátou a jedenáctou a když jsem na několik minut přestal vybírat vodu, šplíchla vedle člunu hlučně nějaká ryba. Zahleděl jsem se do vody a spustil do ní paži, prsty jako roztažené spáry, a doufal jsem, že ji šťastnou náhodou polapím tak, aby šla vytáhnout na palubu. Jednou nebo dvakrát jsem se dotkl jejího hřbetu, ale vždycky na nepravém místě, nicméně v otázce získání obživy jsem nenapravitelný optimista a měl jsem pocit, že dříve nebo později se mi to musí povést. Sebral jsem vylejvák a už jsem chtěl opět vybírat vodu, když s£ ozvalo hlasité plesknutí a člun se znovu otřásl pod úderem veliké ryby. Když ryba vyskočila potřetí, byl jsem ve střehu; přistála u samého člunu těsně pod mou pravou rukou. Podebral jsem ji ohnutou paží a rychle jsem ji obejmul i levačkou, a když jsem ucítil hrubou, nesmekavou kůži, spustil jsem oči a spatřil bílé břicho a tlamu ve tvaru U, patřící půldruha-metrovému žralokovi, pokorně spočívajícímu v mé náruči jako malé dítě. Rázem jsem si uvědomil, že by stačilo jediné hryznutí jeho zubů a se člunem bychom se mohli rozloučit, a pustil jsem ho jako žhavý pohrabáč. Scvakl svoje kruté čelisti, třískl do člunu ocasem a zmizel. Vděčně jsem pokračoval ve vybírání vody. Ještě se nám nechtělo evakuovat!

V ajkém stavu přistaneme?

2006-10-10T04:47:00.000-07:00

Nejen že jsme v ní měli veškerou sušenou potravu, ale také doplněné a za-zátkované plechovky s vodou, které mohly v jole stát zpříma, kdežto ve člunu se každou chvíli kácely a voda z nich vytékala. Připevnil jsem konec lana k vlečnému poutku a převázal podkovu šeklu lanovou přízí a pak jsem ještě mezi jolou a člunem natáhl tenkou signální šňůru pro případ, že by se něco takového opakovalo, neboť přeplavat z jednoho plavidla na druhé bylo při té spoustě žraloků vyloučeno. Podlážka gumového člunu byla teď neustále pod vodou a další boláky nám vyrážely a rozšiřovaly se znepokojivě rychle. Styk s jakýmkoli předmětem působil palčivou bolest a přetáhnout přes sebe kus terylénové plachty mělo za následek několik minut šílených útrap, takže jsme se pohybovali jen velice zvolna a opatrně, abychom se pokud možno vyhnuli zbytečné bolesti; noční výměna stráží se stala pro všechny hotovým natahováním na skřipec. Bylo nasnadě, že pokud neudržíme palubu člunu v poměrném suchu, budeme už záhy ze samého strachu, abychom si neublížili, neochotni, ne-li neschopni jakékoli práce. Voda se musela vybírat takřka nepřetržitě a vylejvák putoval z jednoho konce člunu na druhý podle toho, kde to právě bylo víc zapotřebí a dofukování vzduchových komor se nám stalo téměř druhou přirozeností. Náš hovor se už netočil kolem možnosti záchrany, ale spíš kolem otázky, za jak dlouho dorazíme k pevnině a v jakém asi budeme stavu, až přistaneme.

Přijít tak o jolu..

2006-10-08T16:35:00.000-07:00

Brzy odpoledne jsem měl oštěp hotov, a když jsem přetřel ovin hřebíků na špičce kopálovým lakem, aby byl hrot zcela hladký, pohlížel jsem na dílo svých rukou s jistými pochybami. Vypadalo hezky, ale to bylo celkem všechno, co jsem o něm mohl říct. Sotvaže lak zaschl, bodl jsem zkusmo jednou nebo dvakrát do želvího krunýře, a jak jsem se rozhlížel po dorá-dách, praštil jsem špičkou o stěžeň a oštěp se v místě ozubu zlomil. Vzduch se rozechvěl mými kletbami a Douglasovi to nedalo, aby nepoznamenal, že je to pořád lepší, než přijít o rybu. Okamžitě jsem se pustil do druhého modelu, k němuž jsem si tentokrát odštípl kus houževnatého, vláknitého cypřišového dřeva ze sedačky. Slunce schované za mraky mi dovolovalo pokračovat i přes poledne, a protože jola v lehkém včiru a na mírném moři plula celkem klidně, pracovalo se mi mnohem pohodlněji. Když nadešla doba odpolední svačiny, hotovil jsem se k návratu na člun, ale sotvaže jsem zatáhl za vlečné lano, užasle jsem zíral, že se od člunu odpojilo a šplouchlo do moře
Šroub šeklu se uvolnil a vypadl, a jak jsem pádloval zpátky k člunu, přemítal jsem o štěstí, že k tomu nedošlo za noci a za bouřlivého počasí, neboť přijít teď o jolu by pro nás znamenalo bezpochyby přijít i o život.

Svítání

2006-09-27T09:33:00.000-07:00

Svítání pozvolna odkrylo pochmurnou oblohu, typickou pro počasí pásma tišin, a náš zrak, poslušen tvrdších příkazů sebezáchovy, hledal ie všeho nejdřív horizont, moře a jolu, pátraje po dešti, nebezpečí a potra-vč. Vrátili jsme se se Sandym do člunu, kde Robin, seč mu dech stačil, dofukoval zadní oddíl člunu, který zoufale splaskl tak, že se obloukovitá opera přístřešku bezmála dotýkala podlážky. Střídali jsme se ve foukání, dokud opera zase nezpevněla, ale přestože jsem člun zvenčí pečlivě ohledal, na žádnou jinou díru než na tu nepřístupnou jsem nepřišel; pravděpodobně se zvětšovala, ale poněvadž jsme se k ní nemohli dostat, nezbývalo než dohušťovat člun častěji. Pravidelné ranní vybírání vody a sušení mokrých přikrývek nám se zhor-šujícíftii se podmínkami zabíralo stále více času a i ty nejmenší práce jsme teď vykonávali mnohem pomaleji než dříve. Lyn se do nás musela rázně obout, abychom jí vůbec pomohli s ranním úklidem člunu a mohla ošetřit naše rány. Vytřela nám z očí hnis, a když nás pak s láteřením popoháněla k jinak běžné hygieně a tělocviku, bručeli jsme a vztekle štěkali. Rozpršelo se a začali jsme jásat, ale brzy jsme opět zmlkli, neboť trhající se sloha shodila naprosto nevydatnou spršku, která sotva navlhčila střechu; hadičkou z dešťové jímky neprotekla ani kapka. Lyn se ještě jednou pomodlila za dostatek deště, aby nás udržel při životě, a když se pak mraky roztrhaly a táhly pryč, udělal Robin plytkou a nevhodnou poznámku o síle Lyniny modlitby. Pocítil jsem, jak se ve mně nad těmito projevy nesnášenlivosti zdvihá zlost a měl jsem co dělat, abych na Robinovu drzost nereagoval nějakou ukvapeností, ale pak jsem se spokojil s poukazem, že svoboda pobožnosti je stejně důležitá jako svoboda bezbožnosti, a že by nás tedy mohl svých nechutných připomínek ušetřit. Robin, zasažen spíše důrazem mého tónu než slovy, na mne upřel vyjevený pohled a Lyn se za svou hrubost omluvil.

Pevný člun tlačí do zad

2006-09-18T11:17:00.000-07:00

Řezbařil jsem, dokud se nesnesl soumrak a dřevo kolem výběžku prvního ozubu nebylo vyhlazeno po vláknu a nemělo pěkný aerodynamický tvar. Do špičky jsem proti sobě vyřezal dva vruby, určené pro hřebíky, jež ji měly zpevnit. Prostor ke spaní se teď velmi zúžil, když jsme se ukládali nahoru na vzduchové komory, abychom unikli vodě na dně člunu, a rozhodl jsem se tedy ulehčit situaci tím, že přespím v jole. Sandy přišel za mnou, a když jsme se natáhli v tvrdém sklolaminátovém trupu, uvědomili jsme si, že nafukovací člun byl k našim kostem přece jen shovívavější, a když jsme se balili do pokrývek z plachtoviny, že také teplejší. Strávili jsme neklidnou noc, hledajíce neustále trochu pohodlí pro choulostivá, puchýři posetá těla, až posléze těsně před svítáním jsme odespali několik veršů vyčerpané dřímoty. Ostatní na člunu, poháněni tyranií jediné alternativy přežití, pokračovali v koloběhu dofukování a vylévání vody.

Tvorba oštěpu

2006-09-16T15:41:00.000-07:00

Druhou Lucette už pro ně žádná loď nikdy nebude, ale byli pevně rozhodnuti, že až vyrostou, budou se na své vlastní plachetnici plavit kolem světa, jako ta australská dvojčata na keči Metung, s nimiž jsme se seznámili při zastávce na Jamajce. Lucette bude žít v paměti dvojčat dále a do smrti budou vzpomínat na její vznešené obrysy a robustní konstrukci. Pobouřilo je, že necestujeme kolem světa, jak jsme původně slibovali, ale cítil jsem, že hlavní cíle cesty se naplnily, že se jejich myšlenkový obzor rozšířil, neboť se už nebáli setkávat s lidmi, jejichž jazyk a zvyky se lišily od jejich, ani si o nich nemysleli, že když jsou odlišní, jsou také méněcenní. Robin urputně funěl do vzduchové komory počínal si alespoň dvakrát zdatněji, než když to zkoušel poprvé, ačkoli měl ještě pořád co zdokonalovat, jeho roli potom převzaly Douglasovy měchy a záklopka se okamžitě rozkvičela, jak mohutnými vdechy vháněl vzduch do hadičky. Vzduchová komora se zaoblila a zpevněla a klenutá opora přístřešku se pod zvýšeným tlakem opět napřímila. Bylo pozdní odpoledne. Kdyby se houbovitý kumulus uráčil zamířit naším směrem, mohli jsme čekat déšť. Vzal jsem rukojeť druhého pádla a přelezl s ní na Ednamair, kde jsem z jedné bedýnky odlomil prkýnko a začal vyřezávat špici oštěpu, k níž jsem pak hodlal připevnit rukojeť pádla.

Stará dobrodružství

2006-09-14T03:30:00.000-07:00

Od pátrání po díře v zadní části gumového člunu jsme upustili a skoro celé dopoledne jsme hráli „dvacet otázek" a povídali si o jídle. Robin popisoval svoje čundrání po Irsku a já vykládal o tom, jak jsem jako kluk skautoval, o táboření a výpravách do skotských highlands. Dvojčata se pohotově vcítila do našich dobrodružství a překlenula léta našeho věkového odstupu můstkem současného kamarádství. Oba kluci se teď, když byla Lucette ta tam, toužili vrátit zpátky k svému starému životu v Británii, a dychtivě naslouchali dobrodružstvím městských kluků na venku, jako by sami na venkově nikdy nežili.

Mimo Humboldtův proud

2006-09-12T02:22:00.000-07:00

Naše poloha na 4° severní šířky a 250 mil západně od Espinosy se zdála odpovídat počasí, které se nás drželo. Okluzní fronty, táhnoucí nad našimi hlavami od Koňských šířek na jih, byly stále častější, a ačkoli déšť nám i nadále zůstával odepřen, bylo to pro nás radostným znamením. Deště už nemohou být daleko a jistě se k nim blížíme! Teplota mořské vody za posledních čtyřiadvacet hodin vystoupila přinejmenším o deset stupňů, což bylo důkazem, že jsme se definitivně vymanili z Humboldtova proudu, a přestože jsem si před severní šířkou 5° 30' nemohl být ještě jist, zda jsme se už ocitli v protiproudu, mohl jsem alespoň ve svých přibližných výpočtech přestat počítat s odklonem západním směrem. Středně silný vítr nás hnal vytrvale na sever průměrnou rychlostí čtyřiadvaceti mil denně a s ohledem na rychlost a směr místních proudů jsem doufal, že ve dvou dnech můžeme být v oblasti Koňských šířek. Přízrak žíznivého týdne nám naháněl větší hrůzu než jakékoli jiné nebezpečí, neboť nedostatek vody nás oslaboval a znemožňoval každou práci, nechávaje nás při sebemenším vypětí bezmocně lapat po dechu. Matně jsme věděli, že jakmile proces dehydratace jednou započne, dá se těžko zvrátit a náprava rozhodně není jen záležitostí vyšších dávek vody, když je jí opět dostatek.

11 den ráno

2006-09-10T02:10:00.000-07:00

Moje ranní prohlídka joly, po krušné noci plné zmítání a převalování, osychání a nového provlhání, začala objevem, že kanystr s benzí-I nem během noci zmizel. Nikdo z nás si nepovšiml, že odplouvá, a ačkoli Jjsem si říkal, že jsme ho mohli použít na vodu, nebyla to nijak tragická | ztráta a krátce poté ji zmírnil nález dvou létajících ryb. Cenili jsme si těchto chutných soust stejně jako dorád, a pokud kolem nás byly létající 1 ryby, znamenalo to, že jsou zde i větší kousky. Pravda, zatím jsme ještě nevěděli, jak je ulovit, ale vždycky mohla do joly skočit další a kromě toho j jsem se hodlal pustit do výroby oštěpu. Po snídani, k níž jsme snědli poslední citrón a zbytky zkažené cibule, jsem přešel na Ednamair, vyházel oškrabky z želvího krunýře a pečlivě vyčistil vnitřek joly od želví krve, která ještě tu a tam ulpívala. Nakonec Douglas jolu pořádně vydrhl a potom jsme sušené maso a ryby uložili do jedné z bedýnek a přiklopili jako víkem želvím krunýřem. Ted už mohlo klidně sprchnout, byli jsme připraveni a už toho bylo také zapotřebí, neboť naše zásoba čerstvé vody se opět snížila jen asi na šest litrů, a kdyby nad námi nepřešla další aktivní fronta, museli bychom naše dávky snížit.

Problémy ze slané vody

2006-09-04T02:01:00.000-07:00

Nepřetržitý kontakt se slanou vodou zhoršoval ekzém, jímž jsme trpěli a všem vyrážely další a další puchýře, na rukou i na nohou, ramenou a hýždích. Obzvláště bolestné bylo, když přišly do styku s terylénovou plachtou, nebo jinými hrubými předměty, a bylo nabíledni, že pokud se nám nepodaří uchránit se před mořskou vodou a zastavit, rozšiřování vyrážky, budeme zakrátko čelit další zdravotní kalamitě. Stále jsme ještě kousek po kousku prohlíželi člun, když denní světlo pohaslo a nadešel čas uložit se k další nepohodlné noci, za níž vytrvalé šplíchání vylejváku ustávalo jen tehdy, když hlídka přestala vybírat vodu, aby dofoukla vzduchové komory.

Problémy ze slané vody

2006-09-04T01:59:00.000-07:00

Díry ve člunu

2006-09-01T12:53:00.000-07:00

Odpoledne vytlačila zátku ve dně člunu voda, která se teď nahrnula do předního oddílu mnohem větším otvorem. Nakonec jsme ho ucpali tak, že jsme do díry napěchovali instruktážní příručku z joly, zhotovenou z nepromokavého materiálu, což bylo pro ni docela obstojné použití, a zatímco Robin opět vybíral přední část do sucha, uvažoval jsem, jak dlouho ještě potrvá, než bude člun zcela k nepotřebě a naše životy zůstanou odkázány na Ednamair. Nepochyboval jsem ani v nejmenším, že k tomu posléze dojde, ale představa, že nás šest se bude muset vtěsnat a žít v omezeném prostoru dvoumetrové loďky spolu se všemi zásobami jídla a vody a předměty naší výstroje, mne naplňovala hrůzou, neboť při nejmenším porušení rovnováhy by se přes nízký volný bok vlilo do joly moře. Kapokem naplněné záchranné pásy jsme používali jako polštáře, nebo jsme je pokládali pod sebe, abychom nemuseli ležet v kalužích vody, která se za noc v člunu nasbírala, ale byly už tak nasáklé vodou, že jsem je raději přenesl do joly a rozložil mezi lavičkami, aby zase proschly. Mezitím jsme se znovu dali do hledání děr, poněvadž někde v zadní části musela být další, kterou jsme dosud nelokalizovali, ale která nám působila značné tělesné nepohodlí. Rozhodl jsem se odpárat z člunu plátěné bočnice, neboť jinak bychom nenašli díru, která byla někde pod nimi. Hned jsme se pustili do práce, abychom byli do setmění hotovi. Použili jsme tuponosého člunového nože, abychom náhodou neprořízli vzduchové komory.

Přetáhl žraloka pádlem

2006-08-07T14:37:00.000-07:00

Náš obdiv mi však nijak nebránil, abych jednoho, který se k nám přiblížil až na dosah,ncpřetáhl pádlem. Rychle vzal do zaječích, a jako by si z toho i ostatní vzali poučení, nechali nás nadále na pokoji, ale už ani na okamžik jsme nezůstali bez doprovodu alespoň jednoho žraloka. Naše polední poloha 3° 30' severní šířky a 250 mil od Espinosy potvrdila, že pásmo tišin, teď už jen devadesát mil od nás, leží v dosažitelné vzdálenosti a že první etapa naší cesty je takřka za námi. V protisměru pasátu pluly vysoké cirusy, jejichž nehmotné páry oku pátrajícímu po známkách počasí moc nezvěstovaly, a tak jsem obrátil pozornost k jole. Vyškrabal jsem želví krunýř a posbíral všechny kousky kostí z ploutví. Polosušené maso dostalo na slunci temně hnědou barvu a pár proužků jsem ho odnesl na člun, abych zpestřil naši svačinu, složenou z ploutevních kostí a vajec.

Žraloci okolo nás

2006-08-05T01:00:00.000-07:00

Sotvaže denní světlo vybělilo hvězdy z jasnící se oblohy, vytáhli a uložili jsme vodní kotvu, uvolnili plachtu a pokračovali v cestě k pásmu tišin. Běžným praktikám trosečníků jsme splatili daň tím, že jsme zůstali na lodní trase jak nejdéle to šlo, ale pociťoval jsem, že naše momentální situace vyžaduje víc než běžnou praxi, a měl jsem starost, abychom už nepromarnili ani chvilku času, neboť od oblasti dešťů jsme ještě dost daleko a naše zásoby vody se začaly znovu povážlivě ztenčovat. Jakmile jsme vypluli, vyházel jsem vnitřnosti přes palubu a vybral z joly krev. Vzápětí se, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily tucty mořských supů a moře se okamžitě rozvířilo lítým bojem o drobky sražené želví krve. Po několika minutách se ukázaly známé hřbetní ploutve čtyř žraloků, kteří kolem nás začali křižovat a pídili se po zdroji krve. Náhle voda vzkypěla, jak se jeden z nich vrhl obrovským skokem za dorádou, vystavuje na odiv celou svoji třímetrovou délku. Ačkoli byli ustavičnou připomínkou konce, který měl pro nás osud v záloze, kdybychom z jakéhokoli důvodu neuspěli, nedokázali jsme se ubránit obdivu nad krásným dynamickým tvarem těchto běloploutvých žraloků, křižujících v plavném, rozvážném poklidu s doprovodnou suitou mořských pilotů vody v těsné blízkosti člunu.

Neviditelní na radaru

2006-08-02T09:17:00.000-07:00

Večer jsem si potichu promluvil s Douglasem. Byl stále sklíčen na mysli, že nás loď nezahlédla a nevzala na palubu, a pravděpodobně chápal, určitě spíš než Robin, nakolik to snižuje naše příští naděje na záchranu. Zavedením autopilotů, gyrokompasů a dalších moderních elektronických navigačních pomůcek do lodní dopravy pozbyla úloha lidského oka důležitosti; gumový člun a sklolaminátová jola byly pro radarové paprsky slabými odrážecí a na radarových obrazovkách mohly být spatřeny jen na velmi blízkou vzdálenost a pokud se daly odlišit od mořského smetí. Jestliže bylo i na druhých lodích hlídkování na tak nízké úrovni jako na téhle, která nás minula včera, měli jsme opravdu čáku spíš na to, že do nás vrazí, než aby nás vylovili! Mraky na severní obloze zhoustly, přecházela další okluzní fronta. Vítr opět přešel do lehkého vánku a moře se uklidnilo. Přestože po většinu noci zůstaly hvězdy za příkrovem mraků, nespadla ani kapka deště a strávili jsme mnohem pohodlnější noc, než se zpočátku zdálo.

Člun stále uchází

2006-07-31T09:03:00.000-07:00

Moře se v průběhu odpoledne povážlivě rozdivočelo a večer už člun vykružoval na příkrých vlnách zuřivé spirály. Ednamair s podkasanou plachtou odpadala od větru a rozhodl jsem se, že plachtu na noc stáhnu docela, abych ulevil náporu na lano vodní kotvy na zadním konci člunu. Zkontroloval jsem upevnění a děkoval jsem Bohu, že obě plavidla spojuje pevné vlečné lano. Postupovali jsme teď kupředu i navzdory vodní kotvě a tah na zadní vlečná poutka, k nimž byla dryfkotva připevněna, byl dost značný, neboť člun nabíral spoustu vody, jak se do něho převalovaly vlny. Dno se muselo každých deset minut vybírat, abychom neleželi ve vodě, a vzduchové komory ztrácely tlak tak rychle, že jejich dofukování se stalo součástí dýchání. Zběžná prohlídka gumové zátky odhalila, že nylonová nit, kterou byla obmotána, prořízla již beztak prodřenou tkaninu kolem díry ve vzduchové komoře. Ovinuli jsme zátku náplastí, čímž se únik vzduchu omezil; do rána to tak musí vydržet. Jola, pořád ještě plná želví krve a vnitřností, které jsem se ze strachu před útokem žraloků neodvažoval vyhodit, aspoň dokud nepoplujeme jen trochu slušnou rychlostí, se na strmých vlnách nemotorně kolébala ze strany na stranu a při každém zhoupnutí nabírala přes bok něco vody. Usoudil jsem, že je lepší riskovat vodní kotvu než jolu, a zase jsem skasanou plachtu rozvinul, což se na přelézání do joly a návratu na člun neobešlo bez trochy smělé akrobacie.

Sprcha, hry a myšlenky na jídlo

2006-07-28T03:47:00.000-07:00

Ležel jsem u průlezu do člunu a ochlazoval si předloktí v chladné slané vodě prýštící dovnitř podlážkou, když jsem náhodou nahmatal plátěnou zátku. Hbitě jsem ji vytáhl a do člunu se nahrnula voda. Robin polekaně vyskočil. „Hybaj, budeme se koupat! Jdeš první!" Naplnil jsem vylejvák studenou mořskou vodou a polil jsem ho — „Bože, to je báječné!" Dováděli jsme v osmi centimetrech mořské vody v přední části člunu jako děti. Splíchal jsem vodu na jednoho po druhém, jak se přicházeli vyráchat v zatopeném předku, a poléval jim hlavy chladivým čůrkem. Koupání v okolí člunu bylo vzhledem k přítomnost žraloků příliš nebezpečné, ale nebylo důvodu, proč bychom si nemohli dopřát sprchu. Když konečně Robin pořádně zmáčel i mne, zastrčil jsem zátku zpátky a vodu jsme zase vybrali. Cítili jsme se jako znovuzrození a Lyn s dvojčaty se chopili tužky a kusu plachtoviny a začali plánovat skleník, v jakém chtěli pěstovat rajčata, až se zas vrátí do Leeku v rodném Staffordshiru. Douglas se obíral představou pečeného králíka, kterého sice jakživ neviděl, ani neochutnal, nicméně byl pevně přesvědčen, že to musí být ideální jídlo. Začali jsme se vážně bavit o potravě, a to nejen o jejím požívání, ale i o pěstování různých potravin a jejich kuchyňské přípravě do nejmenších podrobností, což přivedlo Robina a Douglase k maratónu paměťové hry „nákupní seznam paní Brownové", který dosáhl úctyhodného počtu dvaatřiceti položek, než Robin zvítězil (hlavně zásluhou nákupu jakési knihy o statistice s nevyslovitelným názvem). Měl jsem pocit, že jejich mysli příliš neutrpěly, třebaže jim už dost zřetelně vystupovala žebra.

Vedro

2006-07-26T13:54:00.000-07:00

Naši poslední polohu jsem odhadl na 3° 10' severní šířky, 243 mil západně od Espinosy, a když byly dopolední povinnosti za námi, poobědvali jsme pár kousků sušeného dorádího masa, polosuchého želvího, které bylo v tomto stavu mnohem chutnější než syrové, ale jeho strávení vyžadovalo pochopitelně více vody, a každý ještě malý kousek cibule, z nichž nám zbývaly už jen dvě. Proti malému kousíčku sucharu to byla příjemná změna. Z tuctu želvích vajec, šálku vody, trošky hroznového cukru a špetky sušených kvasnic jsme smíchali vaječný koktail; Robin přiznal, že se mu želví vejce protiví, ale svůj díl téhle směsi vypil s požitkem — a našli jsme v této nové chuti zalíbení všichni.
Odpoledne bylo palčivé vedro. Sluneční paprsky se divoce opíraly do dvojité celty přístřešku a nedalo se dělat nic než nečinně odpočívat a čekat, až nám večer zacloní slunce vděčným zemským stínem.

9. den ráno

2006-07-25T08:46:00.000-07:00

Jihovýchodní pasát se za noci rozproudil do osvěžující brízy pátého stupně, a jak se člun neklidně škubal mezi dryfkotvou na jedné a tahem Ednamair na druhé straně, měly hlídky plné ruce práce s vyléváním vody. Teplota mořské vody opět poklesla, což bylo známkou, že se dosud nacházíme v oblasti vlivu západního ramene Humboldtova proudu. Ačkoliv jsme neměli nic, čím by se člun nechal kormidlovat, mohl jsem nastavit plachtu tak, že jola byla při zadobočním větru schopna plout přibližně v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Zpočátku jsme se při určování směry opírali o pozorování slunce a hvězd, ale jakmile jsme zjistili převládající směr vlnění, určovali jsme náš kurs podle něho, bez ohledu na slunce, které v poledne vystupovalo nad hlavu, či na vítr, který se mohl nepozorovaně změnit. Vítr se celkem ustálil a vál vytrvale od jihovýchodu, ale věčně tomu tak nebude, zvláště až doplujeme do Koňských šířek. Chtěl jsem, aby Douglas dokázal určit náš směr, aniž by k tomu potřeboval vítr nebo moji pomoc, kdybych snad z nějakého důvodu nebyl po ruce, abych mu ji mohl poskytnout.

Jak dlouho se přežije bez vitamínu C?

2006-07-22T22:12:00.000-07:00

Když jsme se toho večera uložili ke spánku, mnoho našich pochybností a úzkostí bylo vyřešeno, ale na obzoru se již rýsovaly mnohem znepokojivější problémy. Jak dlouho nám ještě vydrží člun? Jak často můžeme ulovit želvu? Jak dlouho se dokážeme obejít bez vitaminu C, aniž bychom onemocněli kurdějemi? Bylo to tisíc a jedna otázek a neměli jsme žádnou příručku, která by nám na ně dala odpověď.

Opět trápení

2006-07-19T17:01:00.000-07:00

A tak zatímco jsem se já věnoval obstarávání potravy, Lyn a chlapci se tužili, aby udrželi člun na vodě a co možno nejsušší. Lyn měla po celý den práce nad hlavu, neboť nejen že se snažila stále něčím zaměstnávat dvojčata, ale musela též ošetřovat naše rozličná poranění, kterých s rozšiřováním ekzému vyvolaného ustavičným stykem se slanou vodou valem přibývalo. Nedbajíc protestů obou kluků nesmlouvavě vyžadovala, aby každý den rozhýbávali ruce a nohy cvičením, a starostlivě dohlížela, abychom každé ráno dobře prosušili všechny lůžkoviny, třebaže krátce poté, co jsme se do nich večer zabalili, prosákly opět vodou; vždyť první pocit, že se zavrtáváme do suchých přikrývek, pro nás znamenal mnoho! Od chvíle, kdy se Lucette potopila, si vyprázdnil střeva pouze Robin, a to krátce poté, co se nalodil do člunu, takže Lyn se už začala shánět po příhodné hadičce, kterou by nám mohla zavádět klystýr, k čemuž hodlala použít nepoživatelné, poloslané vody z našich zásob. Technické problémy tohoto nápadu mě poněkud znepokojovaly, ale jinak jsem v tom viděl opravdu dobrý nápad.
Mnohem vážnější obavy vzbuzovala v Lyn Neilova netečnost a rychlé chátrání jeho tělesné kondice, o poznání rychlejší, než u ostatních, pravděpodobně v důsledku mořské nemoci, kterou prodělal v prvních dnech. Projednali jsme potřebu zvýšených dávek jídla pro dvojčata a nakonec jsme se usnesli, že pokud se nám bude dařit získávat potravu z moře, budeme brát z nouzových zásob pouze doplňkové dávky pro oba nejmladší, neboť jejich žaludky by patrně syrovou stravu nesnášely tak dobře jako naše dospělá těla.

Horký den

2006-07-17T14:37:00.000-07:00

Teplota moře stoupla o několik stupňů, což bylo očekávaným znamením, že jsme se konečně vymanili z Humboldtova proudu, ale naše poloha v pravé poledne se po noci strávené na dryfkotvě a v relativně klidném počasí oproti předchozímu dni změnila jen nepatrně. Zanesl jsem ji tedy do mého „lodního deníku" jako 3° severní šířky a 240 mil od Espinosy, tak jako den před tím. (Můj původní lodní deník vzal samozřejmě za své spolu s Lucette, ale vedl jsem si útržkovitý deník na okrajích stránek instruktážní příručky.) Čas od času jsem během odpoledne přelézal na Ednamair, abych želví maso obrátil a část jsem ho rozvěsil na stěny. Poněvadž jsme teď měli zájem jak na suchém počasí, tak na jeho opaku, utěšovali jsme se v žáru dne myšlenkou, že aspoň želvímu masu je to ku prospěchu, když už my strádáme. Hlídky měly navíc dvojnásob dobrý důvod vyhlížet přeháňky, neboť maso bylo třeba chránit před deštěm. Douglas s Robinem pátrali opět po příčinách přibývání vody v gumovém člunu, a když objevili dírku, která vznikla v prořídlé tkanině, ucpali ji smotkem bavlněné příze, přítok vody se sice zmenšil, nicméně přesto zcela neustal. Vzduchové komory za horkého dne ztrácely rychle tlak, takže se musely neustále dohušťovat, měl-li člun zůstat co nejtvrdší a neprodřít se ustavičným prohýbáním a třením.

Jeskyní lidé

2006-07-15T14:13:00.000-07:00

Když jsme s Douglasem a Robinem probrali rozvrh denní práce, vrátil jsem se do joly a pečliVě jsem vykostil ploutve, hlavu (Douglas ji chtěl na památku) a krk a vybral z krunýře vnitřnosti, abych je, hned jak opět vyplujeme, mohl hodit přes palubu. Potom jsem maso odřezal od kostí a rozporcoval na malé kousky, které jsme rozložili po sedačce, aby se sušily na slunci. Měli jsme všeho všudy asi deset kilogramů masa a kostí a na Ednamair to vypadalo jako na jatkách. Vedle toho jsme měli ještě proužky masa z dorády, které sice zmokly, ale teď už byly opět skoro suché. I ty chutnaly znamenitě! Na dně joly ležel jako dětská vanička velký želví krunýř a marně jsem se snažil pro něj vymyslet nějaké použití. Zprvu mě napadlo, že bych jeho štěpinami mohl opancéřovat oštěp, ale nůž byl příliš tupý, aby se jím daly vyřezat ozuby a samotný krunýř by jistě po vyschnutí zkřehl a nebyl by dost tvrdý, ani kdybychom ho udržovali ve vlhku. Maso pěkně prosychalo, a když jsem se vrátil do člunu s dalším jídlem, vítali mne všichni s napjatou a zjitřenou zvědavostí. Doba oběda nás zastihla při spokojeném ohlodávání kostí. Uvážíme-li, že vnitřek člunu měl podobu jeskyně, nebylo nijak těžké si představit, že jsme se rázem ocitli o několik tisíc let zpátky. Připadali jsme si jako jeskynní lidé.

Hostina ze želvy

2006-07-12T09:13:00.000-07:00

Otevřel jsem žaludek a k mčmu potěšení se z nčho vyhrnul zlatý příval dobré stovky vaječných žloutků, jen je posbírat. Odřízl jsem kus masa z plece a se dvěma tucty vajíček na talíři, určených ke snídani, jsem se vrátil na člun, kde už všichni zvědavě čekali na první ochutnávku želvího masa. Když jsme si tak všichni s jistým odporem prohlíželi syrové maso, přišlo mi na mysl Poděkování Roberta Burnse a zarecitoval jsem: Jeden má maso a jíst mu nedá nemoc, druhý zas nemá nic a hlad ho souží. My máme maso a k tomu zdravípřesmoc, tož díky Bohu, ať nám slouží1"
Neil se široce usmál a zaťal udatně zuby do želvího řízku. „Dobrý," utrousil a všichni jsme se odhodlaně pustili do jídla. Polykali jsme žloutky, nechávali je rozpuknout na jazyku jako žluté slívy a labužnicky převalovali v ústech, aby jejich smetanová tučnost pronikla do posledního chuťového pohárku, těšíce se každému soustu syrové stravy, jak to dokáží jen vyhladovělí lidé. Robin vejce odmítl, jsou prý příliš tučná, zato však zaníceně žvýkal křehké maso, libuje si pfitom, že má steak nejraději krvavý. Douglas, Lyn a Sandy se zpočátku ošívali, ale jak jejich předsudek proti syrovému masu ustupoval ocenění jeho chuti, kousali do masa se vzrůstajícím zájmem. Spláchli jsme snídani důkladným douškem vody a pak jsme se natáhli a přemítali o šťastné náhodě, jež nám přinesla želvu. Podaří-li se nám lovit želvy a sbírat dešťovou vodu, určitě přežijeme. Vzpomněl jsem si na rybí oštěp; s želvami a dorádami si budeme žít jako boháči!

Ráno 8 den

2006-07-10T01:39:00.000-07:00

Když se rozednilo a my se opět probudili k hořkému uvědomění, že nás loď neviděla, zvolala Lyn od průlezu, kde držela hlídku: "Jaké je heslo dne?" Odpověď "Přežít!" zazněla s překvapující silou od všech a do každodenního vytírání podlahy a sušení přikrývek jsme se tentokrát pustili s veselostí naší situaci zcela nepřiměřenou. Odebral jsem se na* Ednatnair, abych želvu vyvrhl. Trvalo mi hodinu a půl než jsem odstranil břišní krunýř, řezaje a sekaje nožem, který se rychle otupoval, zatímco krunýř se zdál stále silnější; posléze se mně přece jen podařilo krunýř odtrhnout, aniž bych ho ovšem zcela odřízl. Nyní jsem mohl začít s dobýváním masa. Želva má skrovný poměr užitkovosti, jen něco mezi pětadvaceti až třiceti procenty, a její klouby se nacházejí na těch nejnepřístupnějších místech. Další hodinu mi zabralo, než jsem odsekal maso z plece a kolem zadních ploutví.

Budeme bojovat a vytrváme

2006-07-08T14:18:00.000-07:00

Vzrušeně jsme hovořili o novém příspěvku do spíže. Lyn kdesi slyšela, že želví játra se jíst nedoporučují, a rozhodli jsme se tedy, že se vnitřností raději zřekneme, než abychom riskovali nějaké onemocnění. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami bych na podobnou řeznickou práci neměl žaludek, ale zákony přežití vstoupily v platnost a první jejich pravidlo: "nejschopnější přežívá, nejslabší jde ke zdi" teď bylo naším životním krédem. Budeme bojovat a vytrváme, a nejsou-li snad naše reflexy stejně rychlé jako reakce zvířat a ryb kolem nás, jsme přece vyzbrojeni lstivostí a praxí naše zkušenosti porostou. Vítr během večera postupně zesílil a moře kolem člunu se opět rozburá-celo. Neklidně jsme se uvnitř kroutili a převalovali, hledajíce nějakou pohodlnou polohu, neboť pouze dvojčata byla tak malá, že se mohla natáhnout na podlážku v celé své délce. V prohlubních vytlačených našimi kyčle-mi a lokty v nahuštěném gumovém dně se sbírala voda a funění hlídky, dofukující vzduchové komory, se pro nás, kteří jsme se pokoušeli usnout, stalo dalším přirozeným nočním zvukem. Pro toho na hlídce to znamenalo vyčerpávající koloběh vylévání vody a dohušťování člunu, od kterého bolela ústa, do rukou chytaly křeče a na dlaních, chodidlech, nohách, pažích a hýždích pálily drobné puchýře, předzvěst boláků ze slané vody. Někdy nám vybyla i chvilka rozhlédnout se po lodích!

Strach ze žraloků

2006-07-07T13:00:00.000-07:00

Přelezl jsem do joly, přitáhl vzpouzející se želvu k boku a natáhl ruce po jejích zadních ploutvích. Převracel jsem želvu ve vodě, dokud jsem ji neměl hřbetem k jole, a pak jsem ji začal vytahovat z vody. Byla překvapivě těžká, a když jsem ji konečně překotil na palubu, jola se znepokojivě zhoupla. Vrhl jsem se na protější bok, abych vyrovnal rovnováhu, a vzápětí se ozvala tupá rána a čtyřicetikilový plaz ležel na zádech na dně joly a bezmocně sekal drápy kolem sebe. Ukázal jsem dvojčatům a Douglasovi, přihlížejícím z člunu, zdvižené palce a kluci mi vzrušeně provolali slávu. Teď však mělo přijít to nejtěžší. Obhlížel jsem opancéřovaného plaza selskýma očima: kam jen říznout, abych přeťal tepnu? Pomáhal jsem svého času při porážce několika vepřů a jehňat a měl jsem už jistou představu, jak se do tohoto zvířete pustím. Sevřel jsem do pravé ruky ostrý nůž a přišlápl nohama obě přední ploutve, levou rukou jsem přidržel zobák a pra-vačkou zabořil nůž do svraštělé kůže krku, hluboko do páteře, a rychlými záběry nože zprava doleva jsem želvě přeťal krční žílu a tepnu. Na dno joly vystříkla temně rudá krev, a jak zvíře umíralo, zobák a ploutve se pozvolna přestaly zmítat. Nemluvě o několika drobných škrábancích, vyvázl jsem z celé té šarvátky bez úrazu, a tak jsem v houstnoucím soumraku smyl krev z rukou na dno joly, dávaje si při tom pozor, aby jí ani trocha nevyšplíchla do moře. Netoužil jsem přilákat nčjakého zvědavého žraloka, obzvláště ne našeho přítele kladivouna, dokud opět nebudeme na cestě. Kdyby totiž žraloci usoudili, že krev pochází z člunu, nejspíš by naše nafukovací plavidlo napadli, a to by se jistě neobešlo bez katastrofálních následků.

Kořist

2006-07-05T05:16:00.000-07:00

Želva

2006-07-02T07:02:00.000-07:00

Ke sklonku odpoledne jsme pocítili nezvykle tvrdý náraz do podlážky člunu, zcela jiný než střelhbité drcnutí dorády, a když jsme vystrčili hlavy z předního průlezu, spatřili jsme velikánskou šupinatou želví hlavu, jejíž vystouplé oči nad hrozivě vyhlížejícími rohovitými čelistmi nás bez všeho vzrušení podrobovaly pátravé prohlídce. Den předtím bych řekl: „Nechtě ji, na tu nestačíme," ale teď bylo všecko jiné. „Tuhle dostaneme," prohlásil jsem. „Vytáhneme ji do joly." Želvě se zapletly ploutve do lana vodní kotvy,
a tak jsme nejprve protáhli pod člunem další lano z joly a přivázali je pevně k jedné její zadní ploutvi, a potom, pečlivě se vyhýbajíce šermujícímu zobáku, jsme želvu vysvobodili z lana dryfkotvy a přetáhli ji kolem člunu k Ednamair.

Na kotvě, a žralok nás pozoruje

2006-06-29T14:13:00.000-07:00

Od jihu se po dešti opět zdvihl vítr a rozhodl jsem se spustit dryfkotvu, abych ještě osmačtyřicet hodin udržel člun v oblasti lodní trasy. Měl jsem sto chutí plout dále, ale záchrana je konec konců také součástí nácviku přežití a alespoň tak učiníme zadost běžným námořnickým praktikám. Za dva dny nás proud zanese za lodní trasu a potom budeme pokračovat v cestě k pobřeží. Když byla vodní kotva spuštěna a plachta skasána, vrátil jsem se do člunu a vzápětí nás přilákal k zadnímu průlezu vzrušený výkřik Sandyho, pozorujícího houbovitý klobouk vodní kotvy vlečený za zádí. Dva metry pod námi klouzavě proplouval žralok kladivoun a prohnaně po nás pošilhával. Dvojčata jako fascinována zírala pod hladinu, aniž by jevila sebemenší známky strachu, a probírala s Douglasem jeho nebezpečné lido-žroutské manýry s takovým klidem, jako by při odpolední vycházce zabrousili do mořského akvária.

Odklízení pozůstatků sgnálního ohně

2006-06-27T05:04:00.000-07:00

Poobědvali jsme sušenou rybu, půlku sucharu a malý kousek hroznového cukru na osobu a zapili to pořádným lokem vody. Potom jsem se vrátil na Ednamair, abych odklidil pozůstatky prázdných obalů a spáleného prachu. Když jsem se vrátil do člunu, řekl jsem: „Od této chvíle máme nové heslo; na všechna slova jako záchrana zapomeneme, neboť se záchranou počítat nemůžeme a o naší existenci budeme uvažovat jedině jako o přežití." Lyn okamžitě přikývla. „Jak zní heslo dne?" zavolala na dvojčata. „Přežití!" opakovala jako jeden muž. Měl jsem pocit, že kluci porozuměli, že otázkou už není zda doplujeme k zemi, ale kdy. Robin se zdál přijímat změnu našeho postoje s lehkou nezúčastněností, ale v Douglasových očích jsem spatřil, že přízrak vzdalující se lodi ho bude pronásledovat do konce života.

Přežijeme

2006-06-22T23:55:00.000-07:00

Přežijeme i bez nich, ano, tohle teď bude naše heslo: „Přežít", ne už „Záchrana" nebo „Pomoc", žádná závislost, ať už jakéhokoli druhu, jen a jen přežití. Pocítil jsem, jak mi do žil proudí síla a vynáší mne z deprese zklamání do stavu takřka rozjařené bujarosti. Pocítil jsem, jak mě naplňuje krutá útočnost dravce. Nenacházíme se ve svém přirozeném prostředí, a když neuspějeme, staneme se potravou dravců kolem nás. Uhájíme si své místo mezi nimi; mají na své straně milióny let přizpůsobení, ale my máme na své straně rozum. Máme i pár nástrojů. Uživíme se na moři tři měsíce a třeba šest, bude-li to nutné, ale „kluky na pevninu dostaneme", jak řekla Lyn, a když to nevyjde jinak, dokážeme to sami. Od této chvíle jsem byl divochem.

Musíme se zachránit sami

2006-06-19T10:02:00.000-07:00

Bylo jedenáct hodin dopoledne. Poklesla mi ramena. „Další se už neodvážím použít," řekl jsem. „Teď už by ji neviděli a musíme si taky nechat něco napříště." Zbývaly nám ještě tři ruční pochodně. Lyn se povzbudivě usmála. „V instruktážní příručce stojí, že první loď nás pravděpodobně nespatří," řekla klidně, „a dětem jsem rovnou řekla, aby si od toho moc neslibovaly." Přitáhla dvojčata k sobě, dodávajíc jim útěchy. Hleděl jsem za stále se zmenšujícím bodem na obzoru a pociťoval jsem přitom takovou osamělost, že mne až zabolelo. „Odpusťte kluci." Byl jsem unavený. „Měli jsme vždycky za to, že jednou z nejdůležitějších zásad námořnického umění je: Dobře se rozhlížej. Tahle sebranka ale vypadá na pořádně mizerné námořníky." Nacházeli jsme se na 3° severní šířky a 240 mil západně od Espinosy (téměř 95° 20' západní délky) a stalo se to ve středu 21. června, uprostřed lota, na trase z Panamy k Markézám; loď plula směrem na západ. Trpce jsem pohlížel na prázdné krabice od světlic a jedinou kouřovou dýmovnici, která byla zvlhlá a stejně by se nevznítila, a v tom okamžiku se ve mně cosi udalo, cosi, co pro mne celý obraz naší tíživé situace od základu proměnilo. Když nás tihle pitomí námořníci nezachránili, vem je čert; musíme se zachránit sami.

Neviděli

2006-06-16T13:00:00.000-07:00

Ještě chvíli jsem s rozechvělýma rukama počkal. „Takovou šanci už víckrát mít nemusíme," řekl jsem k úzkostlivým tvářím nacpaným v průlezu do člunu. „Zapálím i naši poslední raketu a pak další ruční pochodeň." Napjatě jsme sledovali, jak druhá raketa stoupá vzhůru a spirálovitě klesá, vykřikujíc vysoko nad našimi hlavami planoucí prosbu o pomoc. Zoufale jsem zažehl třetí ruční pochodeň a podržel ji vysoko nad hlavou, stoupaje si přitom na lavičku a přidržuje se stožáru. „Koukejte, koukejte, vy pacholci!" křičel jsem. „Zapal plachtu!" ozval se Lynin hlas. Přiložil jsem pochodeň k plachtě, ale ta se jen škvířila. Loď plula dál, pozvolna se ztrácejíc za clonu deště, a když se o nějakých pět mil dále opět ukázala, byl její trup zpola ponořen v horizontu a rychle mizel.

Loď co proplula kolem

2006-06-11T13:47:00.000-07:00

Tři míle je vzdálenost dost značná, ale za takovéhoto podmračného dne a na pozadí dešťové clony by nás měli lehce zahlédnout. Přešplhal jsem do joly a Douglas mi podal rakety a ruční světlice. Ruce se mi třásly, když jsem roztrhával obal padáčkové rakety, a s němou prosbou k nebesům, aby vzplála, jsem zastrčil roznětku do zápalníku. Raketa zaprskala, zasyčela a pak s jekotem vystřelila po obloukové dráze vysoko nad člun a její růžové hořčíkové světlo se zvolna, ve spirále snášelo dolů, zanechávajíc po sobě na obloze stopu kouře. Nemohli je nevidět. Chvíli jsem čekal a pozoroval, zda loď mění kurs, a potom jsem zapálil ruční pochodeň a podržel ji vysoko nad hlavou. Oslepující rudé světlo sálalo takovým žárem, že se pomalu nedalo udržet, a musel jsem je nastavovat po větru, aby mě tolik nepálilo do ruky, takže rudé uhlíky pršely přímo do joly. Když zhasla, zapálil jsem druhou, kouř první utvořil zatím na obloze temný, stoupající chochol; určitě ho museli vidět.

Loď

2006-06-09T07:44:00.000-07:00

Douglas, lenivě sledující řídnoucí mraky, se náhle prudce posadil a rozčileně zamával rukou: „Loď! Loď! To je loď!" Nahrnuli jsme se všichni do průlezu střechy a zadívali se ve směru jeho napřaženého prstu: blížila se k nám nákladní loď o výtlaku zhruba tisíc tun, plující v kursu, který ji musel přivést na nějaké tři míle od nás. Ucítil jsem, jak mi do žeber vzrušeně bije srdce. „Vybalte světlice!" řekl jsem chraptivě. „Podejte mi je do joly, odtamtud nás lip uvidí!"

Konečně déšť!

2006-06-06T09:49:00.000-07:00

Pachuť ve vyprahlých ústech jen zhoršovala nepohodlí našich bdících těl, když jsme se pokoušeli ulevit mukám žízně převalováním ze strany na stranu, ale pojednou jsme se zatajeným dechem pozorovali, jak se houfují mraky a zatemňují hvězdy, a když východní obzor pobledl rozbřeskem, začalo konečně pršet, tentokrát vydatně a vytrvale. Voda v hadičce svedené ze střechy se pozvolna pročistila a vrchovatě jsme naplnili jak všechny prázdné plechovky a rezervní plastikové sáčky, tak žaludky a ústa, až se už do nás nevešla ani kapka. Leželi jsme tvářemi k nebi a nechávali čerstvou vodu splachovat sůl z našich vousů a vlasů; stín přízraků smrti se náhle obrátil v jásavou naději na život, a to vše jen díky nenadálému lijáku. Teď už určitě doplujeme do Koňských šířek. Leželi jsme a bezstarostně žvýkali kusy dorádího masa, vychutnávali pocit uhašené žízně a vzrušeně debatovali o dobrém jídle, nespouštějíce přitom oči z naditých plastikových sáčků, jež se líně pohupovaly pod střechou. Měli jsme vodu!

Kázeň

2006-06-05T03:34:00.000-07:00

Mlčky jsme snědli každý svůj kousek ryby a vysáli dílek citrónu s takovým uspokojením, jaké jsem jakživ nezakusil; a to nám ještě jeden celý citrón zbýval! Takový poklad! Před setměním jsme naposledy usrkli ze sklenice s vodou a ulehli, abychom překonali dlouhé noční hodiny, nechávajíce si zdát o zmrzlině a čerstvém ovoci s nezájmem hodným klášterní meditace, neboť naše touhy se již podřídily tvrdé kázni sebezapření. Bezvětrná noc nám naplnila uši nezvyklým tichem, a když se z poklidné mrtvé vlny vznesla velká světélkující doráda, která se jako blesk vyřítila zpod člunu a vyskočila vysoko do vzduchu, aby přistála v explodující spršce zeleně planoucího ohně, byla to podívaná, jakou jen málokdo kdy spatřil.

Jídlo

2006-05-30T13:26:00.000-07:00

Když večerní šero pod stříškou člunu zhoustlo, otevřel jsem další konzervu s vodou a přelil jsem ji do sklenice. Lyn se tiše modlila za déšť a Robin na sklenici chvíli tupě zíral a potom se obrátil tváří k přístřešku, zastrčil si do úst hadičku a začal foukat. Douglas vytíral ze dna člunu mořskou vodu, zatímco dvojčata vytáhla bedničky s jídlem a chystala je k poslednímu jídlu dne. Bríza vanoucí mírně od jihu utichla, zůstavujíc po sobě takřka klidné moře, nemluvě o soustavně postupujících mrtvých vlnách vzdouvaných jihovýchodním pasátem, a plachta Ednamair poprvé od začátku naší cesty na sever zplihla. Měli jsme před sebou ještě sto padesát mil plavby severním směrem, abychom dosáhli oblasti atmosférického vlivu Koňských šířek, a při zbývajících třech litrech vody (včetně oné polosla-né tekutiny) mne napadlo, jestli jsme se už neocitli na konci cesty.

Oštěp

2006-05-25T14:41:00.000-07:00

Díval jsem se na temné kruhy pod Douglasovýma očima, jak se vytrvale rozhlíží po nějaké lodi, jak pohybuje rty, aby udržel slinu, zahánějící pachuť žízně ve vyschlých ústech. Obličej mu najednou o poznání pohubl a vyzáblost lící, vzpírajících se vyprahlosti patra, mu dodávala vzezření smrtky. Zavřel jsem oči a ulehl na záda, abych promyslel problém, jak dostat rybu, na kterou mám zálusk, aniž by se mi do toho pletly ostatní druhy. Napadlo mě pouze jediné řešení: nějaký šikovný oštěp. Viděl jsem na svých cestách po světě spoustu oštěpů na ryby, ale jejich síla a tvar vycházely z druhů dřeva, které jsem ovšem neměl po ruce. Chtělo by to pořádně tlustou násadu, která by násobila sílu vrhu a zesílenou špici, aby měkčí dřevo lehce proniklo do rybího těla.

Oblečení trosečníků

2006-05-23T15:59:00.000-07:00

Naše oblečení se opotřebovalo hned v prvních dnech a Douglas teď se sebe stáhl i rozpadlé plavky, aby ulevil bolesti do krve rozdrásaných opruzenin kolem zadnice a na vnitřních stranách stehen, způsobených neustálým stykem se slanou vodou. Neil na tom byl podobně a Lyn roztrhala spodní část svého domácího župánku, aby si měl čím chránit stehna od styku s hrubou plachtovinou, a svoji cudnost uchovala poněkud nedostatečnými bikinkami vlastnoručně spíchnutými z kusu plachty. Mně se šortky již dočista rozpadly, takže jsem zůstal ve spodkách, kdežto Robinovy a Sandyho plavky vůbec neutrpěly. Chlapci měli košile a můj nátělník, ačkoli trochu zakrvácený, byl dosud v jednom kuse. Když se slunce doplazilo na levobok člunu, stále jsme leželi a lapali po dechu v úmorném vedru, snažíce se vyvolat sliny cucáním kousků gumy a trochu tak ulevit hrozné žízni. Lyn mezitím provětrala lůžkoviny, abychom aspoň pro začátek noci ulehli do suchého, a pak dala každému usrknout malý doušek vody. Sledovali jsme cestu sklenice od úst k ústům, a když ji Lyn podala dvojčatům a přesvědčila se, že se obě napila, a když si sama svlažila rty, uložila teď už prázdnou sklenici zpátky.

Vedro

2006-05-20T16:21:00.000-07:00

V průběhu odpoledne se obloha od severu zatáhla a já s nadějí vyhlížel známky deště, ale nízká vrstva stratokumulu byla neklamným příznakem okluzní fronty, teď již vybouřené a tedy bez deště, nicméně její pouhá přítomnost nám vdechla novou naději, neboť se pohybovala nad pasáty směrem na jih od Koňských šířek, a při posledních třech a půl litrech pitné vody nám bylo každého povzbuzení zapotřebí. V časných odpoledních hodinách nás zaštiťovalpřed slunečním žárem příkrov mraků, ale teď, když se obloha prosvětlila, opřely se do člunu žhavé paprsky klesajícího slunce a všichni jsme až do večera upadli do mlčenlivé netečnosti; jen občas jsme šplíchli vodu na cáry našich oděvů a na gumový člun, abychom rozpálené komory i vlastní těla trochu ochladili.